Text zkoumá filosofické uchopení „toho čtvrtého“ v kontextu přechodu od mýtického a náboženského vnímání k ranému filosofickému myšlení. Autor se zaměřuje na Aristotelovu „první filosofii“ a historický vývoj pojmu metafyzika, kterou lze etymologicky interpretovat jako vědu o věcech následujících po fyzikálních či nad nimi. Hlavním tématem je problematika jsoucího jakožto jsoucího a ontologická diference mezi konkrétním jsoucnem a jeho základem – bytím. Text analyzuje, zda je „jsoucnost“ společnou vlastností všech věcí a jakým způsobem bylo bytí v metafyzické tradici chápáno jako nejvyšší jsoucno, které je nezávislé a existuje samo o sobě. Tato interpretace bytí jako základu všeho jsoucího představuje završení předmětného myšlení, v němž se „to čtvrté“ stává nejvyšším ontologickým předmětem. Úvaha tak kriticky nahlíží na proměnu chápání existence v evropské tradici a problematizuje možnost metafyziky jakožto speciální vědecké disciplíny.