Tento text se zabývá ontologickými aporiemi spojenými s pojmem vesmíru (univerza) jakožto souhrnu všeho jsoucího. Autor kriticky zkoumá problém subjektu, který by takový souhrn prováděl a garantoval. Pokud by tento subjekt stál vně univerza, samotný souhrn by nebyl úplný, neboť by nezahrnoval toto jednající jsoucno. Pokud by byl uvnitř, nemohl by garantovat kontakt se všemi ostatními prvky. Tato diskuse vede k úvahám o pluralitě možných subjektů a hrozbě nekonečného regresu. Druhá část textu se zaměřuje na fyzikálně-ontologické meze komunikace mezi jednotlivými událostmi, označenými jako primordiální události. Autor zdůrazňuje, že jakýkoli kontakt mezi nimi, ať už přímý nebo zprostředkovaný, je limitován prostoročasovými podmínkami a konečnou rychlostí šíření interakcí, která nepřesahuje rychlost světla. Tím je zpochybněna možnost okamžitého a totálního propojení všech prvků v jeden naráz uchopitelný celek.
Aporie a problémy „všehomíra“ (uni-verza)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 8. 1979
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1979]
Aporie a problémy „všehomíra“ (uni-verza)
17. 8. 79 dopol. (Vysoč.)
Jestliže chápeme vesmír (univerzum) jako úhrn či souhrn všeho, co jest (všeho jsoucího, všech jsoucen), pak se musíme tázat po tom, kdo nebo co tento souhrn provádí a garantuje. Ale takový „subjekt“ by nemohl být zároveň lokalizován (a temporalizován) v rámci a v mezích tohoto univerza, neboť v opačném případě by bylo vyloučeno, aby měl zaručen kontakt se všemi jsoucny. Uvedu argument. (3.)
Pokud ovšem subjekt garantující aktivní „shrnutí“ všech jsoucen v jeden celek (totiž právě uni-verzum) zůstává mimo tento souhrn, nelze onen souhrn považovat za „shrnutí“ všech jsoucen, neboť i subjekt „shrnující“ (totiž provádějící souhrn) je jsoucno. Nadto si nelze představit (myslit) dostatečný důvod pro to, aby takový subjekt byl jediný; jistě by takových subjektů mohlo být i víc, je-li jeden. Vedle „univerza“ (které by de facto nebylo univerzem skutečným, vše obsahujícím) by tu pak bylo ještě další „univerzum“ subjektů, o němž bychom potom mohli uvažovat analogickým způsobem – atd. in infinitum.
Uvažujme nejjednodušší subjekt, totiž událost nejnižší ontické úrovně (tzv. primordiální událost). Tato událost může dosáhnout kontaktu (např. reagovat) s jinými událostmi pouze za určitých poměrně přesně stanovitelných podmínek. Především k přímému kontaktu může dojít pouze u událostí, které se prostorově i časově překrývají (byť částečně) nebo alespoň (jistým kvalifikovaným způsobem) dotýkají. Protože však je možný i kontakt zprostředkovaný událostí třetí, eventuelně i dlouhou řadou „třetích“ událostí, musíme připustit možnost nepřímých kontaktů s mnoha událostmi, které jsou od dané (uvažované) události lokálně i temporálně distancovány. Jejich lokální a temporální distance však podléhá jistým omezením, má-li být možný onen nepřímý kontakt s uvažovanou událostí A.
Rychlost šíření „kontaktů“, tj. rychlost reagování jedné události na druhou atd., je omezená; v žádném případě nemůže přesáhnout rychlost c, tj. rychlost šíření světla. (Šíření světla můžeme považovat za krajní, extrémní případ řady reakcí, které na sebe navazují co nejtěsněji časově a co nejletměji prostorově.)* Podívejme se na graf č. 1:
### 790817
* [Tato kvalifikace je ovšem subjektivní; je vztažena k dimenzím lidského světa.]