Text se zabývá povahou bytí, které se nám dává pouze jako konkrétní událost, definovaná integrováním vnitřního a vnějšího dění. Autor zdůrazňuje asymetrii mezi těmito sférami: vnitřní dění je primární, dynamické a negentropické, zatímco vnější dění představuje jeho redukovanou, entropickou podobu. Vnitřek není pouhým předpokladem vnějšku, ale aktivním činitelem, který vede k integraci celého konkréta. Tato integrace není statickým faktem, ale procesem, v němž má vnitřní složka vždy náskok. S odkazem na Nicolaie Hartmanna text potvrzuje jednotu bytí jsoucna, avšak klade otázku po zdroji této jednoty. Ta není chápána jako počáteční danost, nýbrž jako úkol přicházející z budoucnosti. Bytí je tedy nahlíženo v horizontu temporality a cílené celistvosti, která musí být neustále ustavována skrze vnitřní dění a jeho zvnějšňování.
[Bytí a událost, vnitřní a vnější dění]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 11. 1979
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1979 (strojopis)
[Bytí a událost, vnitřní a vnější dění]
79/007 (791115–2)
S bytím se nesetkáváme jinak než jako s konkrétním bytím. Konkrétní bytí je událost; jinými slovy, je to v celek integrovaný kus dění, jehož podstatným rysem je zvnějšňování vnitřního. Konkrétní dění je založeno uvnitř a postupně se zvnějšňuje. To nám nedovoluje chápat dění jen jako přechod zvnitřku navenek, nýbrž musíme předpokládat, že existují také ryze vnitřní (nepředmětné) složky dění, tedy dění uvnitř, a také ryze vnější složky dění (předmětné), tedy dění vnější, dění navenek. Neexistuje přísná paralelita mezi vnitřním a vnějším, nýbrž vnitřní má vždycky náskok, jde napřed, je dynamické, vede ke skutkům, je tedy skutečnější. Máme důvody se domnívat, že zvnějšnění nikdy neobsáhne, nezahrne do sebe všechnu bohatost vnitřního, že zvnějšněním je vnitřní ve své povaze a komplikovanosti zkráceno, omezeno, redukováno. Vezmeme-li si na pomoc terminologii termodynamickou, resp. kybernetickou, má vnitřní dění povahu negentropickou, zatímco dění vnější má povahu entropickou. Zároveň je vnitřní dění jednak samo daleko pronikavěji integrováno, jednak je i základem a rozhodujícím činitelem integrity konkréta. Jestliže tedy máme usuzovat na povahu bytí samotného, máme důvody se domnívat, že samo bytí je jediné a že je základem veškeré celkovosti a integrovanosti. Říká-li – právem – Nicolai Hartmann, že „das Sein des Seienden ist eines, wie mannigfaltig dieses auch sein mag“, pak na jedné straně přiznává, že pouhá aglomerace, agregace nemá vlastního bytí, na druhé straně otevírá otázku po tom, co každou takovou jedinost a jednotu umožňuje a zakládá (přes zmíněnou mnohotvárnost příslušného konkréta). Integrující princip musí být nejenom nějak myšlenkově uchopen, ale musí být i nějak „lokalizován“ a „temporalizován“. Jednota bytí každého jsoucna musí být založena v bytí samém a bytí samo musí být chápáno jako přicházející, tj. přicházející z budoucnosti (neboť ona integrace se stává úkolem, není výchozí daností).
(Vysoč., 15. 11. 79)