Text kriticky analyzuje povahu předmětného myšlení ve vztahu ke skutečnosti a konceptu nihilismu. Autor argumentuje, že předmětné myšlení redukuje komplexní realitu na pouhou abstrakci tím, že se soustředí výhradně na vnější, předmětnou stránku jsoucen. Skutečná, nepředmětná dimenze bytí, kterou předmětné myšlení opomíjí a označuje za „nic“, je přitom určující hybnou silou veškerého dění. Předmětná skutečnost je v tomto pojetí chápána jako pouhý relikt či vedlejší produkt skutečných událostí, který se stává materiálem pro nové dění. Zásadní teze spočívá v přehodnocení pojmu nihilismus: zatímco zaměření na nepředmětné „nic“ je často mylně interpretováno jako nihilistické, skutečným nihilismem je naopak tradice předmětného myšlení. Ta totiž za nicotné považuje to, co je pro výstavbu a stabilitu světa nejpodstatnější – onen „úhelný kámen“ nepředmětnosti, bez něhož se celá stavba skutečnosti hroutí. Text tak vybízí k nové myšlenkové strategii, která čerpá z nepředmětných základů skutečnosti.