Text se zabývá specifickým postavením člověka v ontologickém řádu událostí a jeho rolí v konstituování dějin. Člověk je definován jako „nadudálost nadudálostí“, která na rozdíl od biologických struktur nevytváří další vyšší integrální nadudálost, nýbrž svou činností ustavuje dějiny jako svébytné osvětí. Autor srovnává povahu dějin s biosférou; obojí představuje ne zcela zintegrované prostředí, v němž na sebe navazují procesy závislé na předchozím materiálu. Klíčový rozdíl však spočívá v tom, že dějiny vykazují tendenci k prohlubování zakotvenosti v bytí skrze hledání smyslu. Dějiny jsou nahlíženy jako proces integrace neustále narušovaný dezintegrací, přičemž jejich „objektivní“ průběh pouze odkazuje k vnitřnímu smyslu, podobně jako vnější forma uměleckého díla odkazuje k dílu samotnému. Lidské úsilí o vtištění lidské tváře dějinám pak představuje pokus o nový typ zakotvení v bytí, který přesahuje organické modely a směřuje k duchovnímu či dějinnému porozumění skutečnosti.
[Zakotvenost člověka v bytí a dějiny]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 12. 1979
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1979 (strojopis)
[Zakotvenost člověka v bytí a dějiny]
79/020 (791211–3)
Na úrovni lidské je situace ještě komplikovanější, než jak bylo ukázáno při vykreslení prvních čtyř typů zakotvení události v bytí (79/019). Člověk jako bytost je superudálost superudálostí (je integritou rozmanitých orgánů, tkání, buněk – což jsou všechno už superudálosti – v jediný organismus); sám se však už v žádnou superudálost nezačleňuje, ale svou činností umožňuje a ovlivňuje zrod nového typu událostí, které vytvářejí kolem něho jakési specifické osvětí či snad téměř svět, totiž svět dějin, dějiny samotné. Do jisté míry a po určitou mez připomínají dějiny svou povahou třeba takovou biosféru. Biosféra rovněž není žádná superudálost, ale je zvláštním, ne zcela zintegrovaným, ale v žádném případě vůbec neintegrovaným prostředím, kde dohasínají organické procesy, aby na ně navazovaly hned jiné, jsouce však na nich závislé jen jako na prostředí a na materiálu. V jistém smyslu mají rozmanité lokality biosféry a rozsáhlé biotopy také jakýsi jakoby „dějinný“ charakter. Tak např. život tropických deštných pralesů má svůj vznik, vývoj, spád a dnes už také konec. Možná, že něco z toho lze vypozorovat dokonce na úrovni předživého a neživého, např. ve vývoji rozlehlých oblastí vesmíru, ve vývoji hvězd a hvězdných soustav, planetárních systémů apod. Nicméně tam všude, jak se nám zdá, jde o procesy, v nichž nelze najít žádné tendence k integraci prohloubením zakotvenosti v bytí. U dějin jsou však takové náběhy a tendence dost nápadné, takže se lidé vždy znovu pokoušeli a pokoušejí porozumět „smyslu dějin“. Dějiny připomínají jakýsi začínající proces integrace, v němž vždy znovu dochází k dezintegracím, aniž by dezintegrovanost a zmatek s ní související měly někdy definitivně převahu. Možná, že jistým přiblížením by mohly posloužit kategorie, jež si bude muset vypracovat zejména filosofie umění (pokud nevystačí s těmi dosavadními). Také dějiny, tj. tzv. „objektivní“ jejich průběh, představují něco, co ke smyslu jen poukazuje, tak jako vnější podoba obrazu poukazuje k samotnému výtvoru, k samotnému uměleckému dílu, aniž by s ním mohla být identifikována. Odtud pokusy najít nějakou „Heilsgeschichte“ za celkově nezintegrovaným průběhem profánní, každodenní historie apod. Člověk, který se pokouší vtisknout dějinám lidskou tvář, se vlastně pokouší je zakotvit v bytí ještě dalším způsobem, který se nikterak nepodobá onomu „organickému“ zakotvování předchozích typů.
(11. 12. 1979)