Text v tomto dokumentu kritizuje filosofické myšlení prvních dvou třetin 20. století za jeho přílišné zaměření na detaily a nuance na úkor hlubší syntézy. Autor volá po vzniku „nové filosofie“, která by se dokázala kriticky postavit k vlastním základům a tradici prostřednictvím polemiky a detailního přehodnocení. Klíčovým rysem této nové cesty je důraz na dějinnost myšlení, která nespočívá v pouhém opakování starých pravd, ale v jejich vtažení do přítomnosti a osvětlení v novém kontextu. Filosofie je chápána jako disciplína bytostně dějinná, což dokládá odkazem na sokratovskou dialektiku i Aristotelův přístup. Hlavním požadavkem je pak přechod od komplikovaných a sebekritických komentářů k formulování vlastních, výrazných a srozumitelných tezí. Skutečný filosofický čin vyžaduje odvahu k samostatnému myšlení, které vede dialog s minulostí, aby mohlo vykročit směrem k budoucnosti prostřednictvím nových východisek a zásadních myšlenkových činů.