Tento text se zabývá klíčovou rolí reflexe v lidském myšlení a jednání, přičemž varuje před dvěma extrémy: úplným pohlcením vnějším světem, které vede ke ztrátě svébytnosti, a naopak přehnanou sebereflexí, která může sklouznout k sebestylizaci a iluzi. Autor zdůrazňuje, že lidské bytí vyžaduje rovnováhu mezi aktivním činem a následným přemýšlením. Podstatný lidský čin musí vždy obsahovat prvek vykročení do neznáma a přesahovat dosavadní zkušenost. Úlohou reflexe je následně vyjasnit smysl vykonaného činu, který proměňuje jak okolní skutečnost, tak samotného aktéra. Reflexe zde není pouhým popisem stavu věcí, ale nástrojem k rozpoznání vyššího řádu a norem („má býti“), jimž se člověk i realita musí podřídit. Cílem lidského snažení je neustálá proměna sebe i světa v souladu s tímto etickým a strukturálním rozvrhem, čímž člověk naplňuje své bytostné poslání.
[Úkoly reflexe]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 3. 1980
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1980
[Úkoly reflexe]
800318-2
Vědomí a myšlení člověka, který je zcela zaujat tím, co je před ním a kolem něho, protože ho zbavuje jeho svébytnosti, jeho svébytí, a tak představuje způsob, jak člověk ztrácí sebe samotného a propadá věcem, předmětům. Reflexe mu ukazuje toto nebezpečí a chrání je před ním. Ale také opačná extrém je nebezpečný. „Sebeusilovnější reflexe, zaměřená k poznání sebe sama, nikdy nedosahuje pevného dna, ale … z poznávání pravého stavu věcí se neznatelně a nepozorovatelně propadá do stylizací a tím nových iluzí.“ (viz: „Svod a světlo“, in: Søren Kierkegaard, Svůdcův deník, Praha 1970, str. 17 – přemluva LvH.) A tak cesta myšlení si musí zachovat obě tyto složky, nemá-li skončit v bezcestí. Proto je nutno dbát na udržování strukturálních složek lidského pobývání na světě v náležitých proporcích a v náležité souhře. Základní skutečností je lidská aktivita, založená na dosavadních zkušenostech, ale podstatně je přesahující. Člověk musí rozvrhovat své činy jako vědoucí a poučený, ale musí je zaměřit k tomu, aby se ukázalo to, co dosud zůstává v skrytosti. Lidská aktivita nesmí propadnou tomu, aby jen opakovala to, co už tu bylo provedeno, a aby jen potvrzovala a ujišťovala člověka v tom, co už předem ví a čím si je jist, s čím je důvěrně obeznámen. V každém činu musí být něco, čím se přibližujeme neznámému: každý čin musí být – má-li jít o čin podstatný, bytostný, vpravdě lidský – jistou svou složkou krokem do neznáma. Ale to je pouze začátek: když je proveden a když přinese určité výsledky, musí být podroben reflexi, jejímž cílem je vyjasnit, co jsme vlastně učinili. Jen podrobné prozkoumání nám může ukázat něco nového, podstatného, čím se náš čin stal pro nás a zároveň vůbec (tj. i pro jiné lidi) významným a důležitým.
To nové může poukazovat buď ke skutečnosti kolem nás, do niž jsme bez svého rozhodnutí byli postaveni, ale může také poukazovat k nám samotným. Obojí je významné, neboť každý čin mění svět kolem nás i nás samotné. Člověk nemůže naplnit své poslání, aniž by zjinačoval zároveň sebe a zároveň skutečnost kolem sebe. A reflexe je povolána, aby mu v tom pomáhala a aby ukazovala, že ani skutečnost sama, ani člověk sám (jako skutečnost) nejsou posledními danostmi, k nimž je třeba všechno vztahovat, ale že naopak platí jistý řád, jistý soubor norem, jisté „má býti“, jemuž se musí podrobit (musí být podrobena) jak skutečnost, tak zejména člověk a jeho jednání.
(krouž. blok, č. 80-017; Praha, 800318-2.)
### 800318