Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním podstaty řeči a hledáním cesty k ní. Vychází z Heideggerovy úvahy o paradoxu naší blízkosti k řeči: ačkoliv ji každodenně užíváme a ovládáme, její vlastní podstata nám zůstává skryta. Autor se táže, zda je cesta k řeči jako takové tou nejdelší a nejvíce překážkami posetou cestou, kterou lze podniknout. Ústředním motivem je snaha „přivést řeč jakožto řeč k řeči“, což odhaluje složitou spleť vztahů, do nichž je mluvčí vždy již vtažen. Text rozlišuje mezi řečí jakožto podstatou a lidským promlouváním, přičemž zkoumá, jak se mluvení stává oslovením. Klade si otázku, jakým způsobem nás řeč oslovuje a zda je toto oslovení možné i beze slov či prostřednictvím mlčení. Jde o hlubokou reflexi ontologického zakotvení člověka v jazyce a mezí našeho porozumění tomu, co řeč ve svém nejvlastnějším smyslu skutečně představuje.
[Co znamená najít cestu k řeči]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 5. 1980
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1980
[Co znamená najít cestu k řeči]
800519–1
Naším tématem se má stát řeč. To znamená, že k ní musíme najít přístup, najít k ní cestu. Co to však znamená, najít cestu k řeči, když není ničím, co by nám bylo vzdáleno, neboť spolu rozmlouváme, a tak ji „máme“, disponujeme jí, ovládáme ji? Chceme-li mluvit, rozmlouvat, promlouvat o řeči, pak tu řeč už musí být a nemusíme ji hledat, nepotřebujeme žádnou cestu k ní. Jsme už u ní, jsme v ní. Tak nějak začíná jednu svou úvahu Heidegger, a pak se táže: jsme tam opravdu? A táže se potom dále: Jsme v řeči tak, že zakoušíme její podstatu, že ji myslíme jako řeč, že si ji osvojujeme (?), když slyšíme to, co je řeči vlastní? Zůstáváme již v blízkosti řeči, aniž bychom k tomu něco přidávali ze svého? Anebo je cesta k řeči jakožto k řeči tou nejdelší, jakou lze pomyslit? A nejenom tou nejdelší, nýbrž zavalenou, posetou překážkami, které pocházejí z řeči samotné, jakmile se pokusíme si uvědomit bez postranních pohledů to, co je pro řeč tím nejvlastnějším, tím „jejím“? Tím se totiž odvažujeme něčeho podivného, co můžeme vyjádřit následovně: přivést řeč jakožto řeč k řeči (ke slovu). Vypadá to jako formule, ale bude nám sloužit jako vodítko na naší cestě k řeči. V uvedené formuli zazní slovo „řeč“ hned třikrát, a pokaždé říká něco jiného a zároveň totéž. … (viz Unterw. z. Spr. 242.)
Především tu jde o spleť vztahů, do nichž jsme i my sami už vtaženi. Úmysl jít cestou k řeči je už zapleten do mluvení, promlouvání, které chce řeč osamostatnit, osvobodit, aby ji mohlo představit jako řeč a jako takto před-stavenou vyslovit, což zároveň svědčí o tom, že sama řeč nás zapletla do promlouvání.
Je to zvláštní: pouze řeč je schopna říci, co to je řeč; ale zároveň k tomu je zapotřebí, abychom my usilovali o to, říci, co to je řeč, a tak to, co řeč říká o sobě, je zapleteno do našeho říkání (promlouvání), co to je řeč (a ovšem do říkání celé řady jiných věcí, bez čehož bychom vůbec nedovedli říci, co to je řeč).
Jaký je vlastně rozdíl mezi řečí jakožto řečí a mezi naší řečí, to jest naším promlouváním? Jaký je vztah mezi řečí a mluvou? Jaký krok musí být učiněn, aby se mluvení stalo promlouváním? A jaký další krok je nutný k tomu, aby promlouvání, resp. promluva se stala oslovením? Jak nás oslovuje sama řeč? Může nás oslovit, aniž by si k tomu použila prostřednictví promlouvání? nebo dokonce mluvení? Jak můžeme být osloveni, aniž by kdokoli něco řekl?
(příprava na seminář)
(krouž. blok, č. 80-028; Praha, 800519-1.)
### 800519