Tento text zkoumá vztah jednotlivce k Chartě 77 jako určující faktor lidského charakteru. Autor zdůrazňuje, že Charta 77 není mocensko-politickým nástrojem, nýbrž ideovou záležitostí. Pokud k ní někdo přistupuje čistě pragmaticky jako k prostředku pro dosažení vlastních cílů, vypovídá to o jeho neschopnosti zaujmout skutečný ideový postoj. Text vychází z Marxovy myšlenky, že člověk svou praxí neustále konstituuje sám sebe, a to nejen v rovině ontologické, ale i noetické. Každé vyjádření o vnějším světě je zároveň výpovědí o subjektu samotném. Klíčovým problémem je záměna nepředmětné skutečnosti za skutečnost předmětnou. Pokud člověk chápe Chartu 77 jako politický nástroj namísto ideového základu, prohlubuje tím svou vnitřní omezenost a uzavírá se vůči jiným než technicko-politickým aspektům bytí. Tímto způsobem se upevňuje v mylné životní orientaci, která mu brání v otevřenosti k hlubší, nepředmětné pravdě.