Tento text zkoumá vztah jednotlivce k Chartě 77 jako určující faktor lidského charakteru. Autor zdůrazňuje, že Charta 77 není mocensko-politickým nástrojem, nýbrž ideovou záležitostí. Pokud k ní někdo přistupuje čistě pragmaticky jako k prostředku pro dosažení vlastních cílů, vypovídá to o jeho neschopnosti zaujmout skutečný ideový postoj. Text vychází z Marxovy myšlenky, že člověk svou praxí neustále konstituuje sám sebe, a to nejen v rovině ontologické, ale i noetické. Každé vyjádření o vnějším světě je zároveň výpovědí o subjektu samotném. Klíčovým problémem je záměna nepředmětné skutečnosti za skutečnost předmětnou. Pokud člověk chápe Chartu 77 jako politický nástroj namísto ideového základu, prohlubuje tím svou vnitřní omezenost a uzavírá se vůči jiným než technicko-politickým aspektům bytí. Tímto způsobem se upevňuje v mylné životní orientaci, která mu brání v otevřenosti k hlubší, nepředmětné pravdě.
[Vztah člověka k Chartě 77 určuje jeho charakter]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 6. 1980
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1980
[Vztah člověka k Chartě 77 určuje jeho charakter]
800606–2
Přístup k Chartě 77 je pro každého člověka i pro jednotlivé skupiny, vrstvy lidí charakteristický. Charta je ideová záležitost, nikoli záležitost mocenská, mocensko-politická. Proto by se k ní lidé měli vymezovat podstatně, tj. opět ideově. Lidé, kteří jí chtějí využít ke svým cílům, kteří v ní vidí tedy prostředek, vypovídají tím o sobě, že nejsou schopni ideového postoje, resp. přístupu. Marx poukázal na to, že člověk ve své praxi mění nejenom předmětně svět, ale podmětně, subjektně, v subjektním směru i sám sebe. Že sám sebe konstituuje, resp. rekonstituuje každou svou akcí, každým svým praktickým výkonem. To platí ovšem nejenom ontologicky, ale také noeticky. Když někdo řekne o něčem předmětném něco, tak zároveň ať chce nebo nechce říká něco sám o sobě. A tady musíme něco doplnit, eventuelně korigovat. Není každá skutečnost předmětná nebo jenom předmětná; člověk, který k nepředmětné skutečnosti přistupuje, jako by byla předmětná, vykazuje vadu ve své praktické, ale i myšlenkové orientaci. Zároveň však tu vadu dále prohlubuje. V našem případ člověk, který Chartu 77 chápe nikoli jako společnou ideovou bázi, nýbrž jako nástroj (např. politický nástroj), nejenom vyjevuje své nedostatky a svá omezení, pokud jde o životní orientaci (včetně myšlenkové), nýbrž ještě se v té mylné orientaci upevňuje, dále zabydluje a vrší tak jen do větší výšky překážku pro svou otevřenost k bytostně jiné skutečnosti než předmětné, než na konkrétní cíl zaměřené, než technicky-politické.
(krouž. blok, č. 80-041; Praha, 800606-1.)
### 800606