Tento text se zabývá ontologickým rozlišením mezi konkrétním člověkem jakožto skutečnou bytostí a pojmem "člověk" jakožto intencionálním předmětem. Autor vychází z praktického příkladu uznání identity druhého, kdy člověka vnímáme skrze obecný koncept. Klíčovým problémem, který text pojmenovává, je tendence západoevropské metafyziky tyto dvě roviny ztotožňovat. Pokud je skutečnost redukována na intencionální konstrukci, dochází k paradoxnímu závěru: to, co je v metafyzice považováno za neměnnou podstatu uprostřed proměn, ve skutečnosti neexistuje a je pouhým "ničím". Text kriticky reflektuje metafyzickou tradici, která hledá stabilitu v abstrakcích na úkor živé skutečnosti. Tato identifikace vede k vyprázdnění pojmu bytí, neboť statická podstata nemůže postihnout dynamickou povahu lidské existence. Úvaha tak směřuje k potřebě rozlišovat mezi reprezentací skutečnosti v mysli a skutečností samotnou, čímž zpochybňuje základy tradičního pojetí esence.
12) [Člověk jako skutečnost a jako intencionální předmět]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 10. 1982
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1982 (rukopis)
12) [Člověk jako skutečnost a jako intencionální předmět]
V praxi vypadá respektování identity asi následovně: mám před sebou člověka; nemusím vědět, kdo to je a jak se jmenuje, ale jsem schopen v něm poznat člověka a brát jej jako takového, tj. jakožto člověka. Již sama tato formulace ukazuje, oč jde: brát (považovat, poznat, uznat) člověka jako člověka. Slovo „člověk“ má v každém případě jiný význam. Nejprve je prvním slovem míněn zmíněný konkrétní člověk, tj. skutečný člověk. Druhým slovem je míněn „člověk“ jako intencionální předmět, tedy myšlenková konstrukce. Zatímco legitimní je považovat intencionální předmět za více či méně legitimního reprezentanta skutečnosti, v tradici západoevropské metafyziky je identifikace obojího. A výsledek je ovšem nutným, protože už od počátku metafyzické tradice v zavinuté podobě obsaženým důsledkem této identifikace: to, co se uprostřed změn nemění, ale nehybně trvá a představuje tak podstatu skutečnosti, prostě není, neexistuje, je „ničím“.
Písek, 11. 10. 82
### 821011