Tento text analyzuje pojetí víry v díle Karla Jasperse, kde je víra definována jako přítomnost v polaritách, zejména v napětí mezi existencí a transcendencí. Jaspers zdůrazňuje, že víru nelze vynutit rozumem, neboť vyvěrá z vlastního základu bytí. Člověk je bytostně nesoběstačný a k dosažení autentického jáství potřebuje pomoc transcendence. Vědomí sebe sama je tak nerozlučně spjato s vědomím transcendence. Klíčovým prvkem je komunikace; víra je chápána jako možnost vztahu k věčné pravdě, což tvoří základ pro mezilidské sdílení. Text varuje před „pafilosofií“, která vzniká popřením transcendence a ztrátou obsahu víry. Jaspersova víra má dějinný charakter a projevuje se v rozmanitých podobách, nikoliv v dogmatických formulích. Autor se rovněž zabývá konceptem filosofické víry skryté v náboženství a naznačuje potřebu její obnovy skrze transformaci náboženské tradice do podoby filosofické, s důrazem na vztah ke křesťanství a židovskému prorockému odkazu.
[Jaspersovo pojetí víry – shrnutí]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 8. 1985
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1985-1 (rukopis)
[Jaspersovo pojetí víry – shrnutí]
850824–1
(3) (24. 8. 85, Ostrava)
Pro Jasperse je víra „v nejširším smyslu“ přítomnost v polaritách (základní polaritou je subjekt – objekt, odtud dál pak vnitřní svět – osvětí, vědomí – předmět, idea ve mně – objektivní idea, existence – transcendence), kterou nelze vynutit pomocí rozumu (Verstand), nýbrž která vychází z vlastního základu, jejž nemůžeme chtít, protože z něho chceme, jsme a víme (viz 3362, str. 19). Člověk nemůže stát sám na sobě (49); pochopitelně ani na žádné předmětnosti, neboť vůči té je základně svoboden. Aby se mohl stát sebou samým, k tomu potřebuje transcendentní pomoc (60). Vědomí, jímž si je člověk vědom sebe, je proto zároveň vědomím transcendence (60) (ovšem nějaké, tedy buď pozitivní, nebo negativní, umocňující, nebo omezující). Člověk není vysvětlitelný nebo odvoditelný z něčeho jiného, nýbrž pouze bezprostředně (ze) základu všech věcí (a pak nejde o „odvoditelnost“; viz str. 55). Vztah člověka k „jedné věčné pravdě“ (44) apod., tj. k transcendenci, je proto rozhodující: proto můžeme onu víru chápat jako víru v možnost tohoto vztahu, víru v komunikaci (44). A protože to je pravda, která spojuje (nás), lze říci, že pravda má svůj zdroj v komunikaci (44). (A komunikace s transcendencí je předpokladem a základem komunikace mezi lidmi.) Jen věřící však mohou komunikovat (157). Nevíra znamená popření transcendence jako zdroje víry. Tam však, kde se ztrácejí vniveč zdroje víry, bez nichž filosofie ztrácí svůj obsah (Gehalt), vede to k nefilosofii (pafilosofii = Unphilosophie), která ovšem vystupuje jako filosofie, je jako filosofie uznávána, ale znamená ve skutečnosti popření každé filosofie (str. 104, 105). Víra je dějinného charakteru, a proto její pravda (pravdivost) nespočívá v nějaké sumě formulí (Glaubenssätze), nýbrž v určitém základu, který se dějinně vyjevuje v rozmanitosti podob (100). Proti pověře nezmůže nic vědění či věda, ale pouze víra (37). A co je zvláštní: Jaspers mluví o filosofické víře, která je skryta v náboženském (im Religiösen – 95). Obnovení (Erneuerung) této filosofické víry pak znamená přeměnu náboženství ve filosofii (nebo ve filosofické náboženství). Proto je nutno se blíže zabývat otázkou, jak rozumí Jaspers náboženství, co to slovo u něho znamená – a zvláště ve vztahu ke křesťanské a zejména k židovské, k prorocké tradici. (To je zřejmé např. na str. 86 nn.; jde o prostou nedůslednost domyšlení.)