Tento text představuje přípravu na bytový seminář věnovaný tématu víry, přičemž autor kriticky reflektuje pojetí filosofické víry Karla Jasperse. Autor se zaměřuje na etymologii a specifické užití pojmu víra v různých jazycích a zdůrazňuje jeho absolutní význam v křesťanském kontextu. Hlavní tezí je, že víra není aktem směřujícím k vnějšímu předmětu, ale spíše zakotvením subjektu v jeho vlastním zdroji a základu. Víra tedy nepředpokládá existenci hotového subjektu, nýbrž jej sama konstituuje či rekonstituuje. Proto víra nemůže být výsledkem lidského chtění či vůle, neboť i samotné chtění z víry jakožto svého základu vyvěrá. Namísto aktivního úsilí o víru autor navrhuje postoj otevřenosti vůči tomu, co k člověku přichází zvenčí, mění jeho orientaci a zaměřuje jej k činům ve světě. V závěru textu je toto pojetí ztotožněno s Rádlovou definicí víry jakožto nakloněnosti k činu, která zásadně proměňuje lidské bytí a jeho směřování.
[Víra – příprava na bytový seminář]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 8. 1985
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1985-1 (rukopis)
- Víra
[Víra – příprava na bytový seminář]
850825–1
(4) (25. 8. 85) – (Příprava na seminář.)
budeme se zabývat Jaspersovou knížkou o ffické víře; Jaspers bude vycházet ze svého pojetí víry. Víme už předem, že jsou také jiná pojetí – a já chci vycházet také z jistého pojetí, které chci jednak zdůvodnit předběžně, jednak vypracovat v rozhovoru a někdy polemice s pojetím Jaspersovým.
zvláštnost slova (a odvozenin slova) víra a věřiti v různých jazycích (viz Ebeling – čes. překl.: „Křesťanství dnes“)
zasutý význam „původní“ – viz statistika výskytu v logiích (Ebeling, Marxsen)
okolnost, že slova víra, věřiti bylo takřka výhradně užíváno absolutně (např. ještě dnes mluvíme o někom, že je „věřící“ člověk – tady to zůstalo), musí něco znamenat a ten význam musí být s největším úsilím, ale též s krajní obezřetností zachycen a interpretován.
víra sama nemá předmět, k němuž by se vztahovala, k němuž by mířila, nýbrž má spíš zcela obrácený směr: je to zakotvení toho, kdo „věří“, kdo „má víru“, v tom, „co“ je zdrojem, původcem, základem, východiskem víry. Víra tedy není akt, jímž by se člověk dotýkal „něčeho“, „več“ věří; její intence míří k věcem, k situacím „vnitrosvětným“, ale není na nich založena ani z nich odvozena.
Pokud je součástí víry nějaký akt, pak to je spíš důsledek víry než sama víra. Akt víry je možný teprve tam, kde se ustavil subjekt tohoto aktu. Ale víra nepředpokládá subjekt, nýbrž konstituuje jej (přinejmenším spolukonstituuje, eventuelně rekonstituuje). Proto plným právem říká Jaspers, že onen základ, z něhož naše víra prýští, z něhož vychází, na němž stojí, nemůžeme chtít, neboť už samo naše chtění z tohoto základu vychází. To vlastně znamená, že ani věřit nemůžeme chtít (ve formě vůle k víře – v analogii třebas k „vůli k moci“), neboť víru už potřebujeme k tomu, abychom „chtěli věřit“.
Z naší strany lze proto mluvit leda o otevřenosti k víře, která nevychází z nás, kteří (eventuelně) věříme, nýbrž přichází k nám, aby nás skrz naskrz pronikla a cele nás prostoupila tím, že změní naše zaměření, naši orientaci a povede nás tam, kam míří ona sama. Lze proto souhlasit – alespoň předběžně – s výměrem Rádlovým, který praví, že víra je nakloněnost k činu.