Text se zabývá fenoménem víry, kterou definuje jako specifický vztah subjektu k „ryzí nepředmětnosti“. Autor vychází z filosofické kosmologie a identifikuje tři hlavní cesty propojující náš svět s oblastí nepředmětnosti: kosmologickou (vznik a zánik vesmíru), biologickou (směřování k vyšší nepravděpodobnosti) a antropologickou (moment pravé reflexe). Ústředním tématem je pokus o rehabilitaci pojmu víra, který je v tomto kontextu chápán nikoliv v běžném smyslu, ale jako zásadní ontologické a existenciální zakotvení subjektu. Autor argumentuje, že toto pojetí navazuje na hlubokou, byť zapomenutou tradici. Pokud k tomuto konceptu přistoupíme jako k heuristickému nástroji a aplikujeme jej na naši aktuální situaci, odhalíme, že celý náš život je založen na nepředmětných základech, které přesahují pouhé fyziologické či psychologické příčiny. Reflexe tohoto vztahu v kontextu jazykové, kulturní a náboženské tradice pak umožňuje jedinci hlubší filosofické sebe-pochopení a prosvětlení vlastní existence.
[Víra jako vztah subjektu k ryzí nepředmětnosti]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 8. 1985
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1985-1 (rukopis)
- Víra
[Víra jako vztah subjektu k ryzí nepředmětnosti]
850825–2
(5) (25. 8. 85, Ostr.)
V kurzu filosofické kosmologie jsme si poukázali na tři, eventuelně na čtyři cesty – hranice, jimiž souvisí, komunikuje, je ve spojení svět, v němž žijeme, se „světem“ ryzí nepředmětnosti, jak jsme tomu říkali. Kosmologicky rozhodující je vznik a zánik vesmíru (bílá a černá superdíra); biologicky má základní význam každý krok k větší nepravděpodobnosti; a posléze antropologicky je svrchovaně důležitá každá pravá reflexe (resp. její ek-statický moment). Tento rok se chceme soustředit na velmi pozoruhodný fenomén vazby subjektu na ryzí nepředmětnost, resp. na jeho vztah k ní. Tomuto vztahu, jejž hodláme postupně ještě dále upřesňovat, budeme říkat víra. To vypadá na první pohled velmi násilně a přímo svévolně, ale to je pouhé zdání. Právě naopak se toto pojetí může odvolat na velmi starou tradici, která se dějinně krok za krokem formovala a připravila tak určitou duchovní a myšlenkovou situaci, která určitým způsobem (zajisté nikoliv definitivním) vykrystalizovala v pozoruhodnou podobu, která však poté stále víc upadala v zapomenutí a podobně jako relikty, jimiž se zabývají paleontologové, byla překryta několikanásobnými vrstvami nánosů. Jeden rozdíl oproti paleontologickým nálezům tu však je: to, co z této tradice odhalíme, se nám bude jevit jako mrtvá myšlenková kostra do té chvíle, dokud se nepokusíme s touto „kostrou“ myšlenkově pracovat jako – zprvu s heuristickým – pojetím a použít jeho možné aplikace hic et nunc, ve své vlastní duchovní a myšlenkové situaci. Pak se stane něco, co daleko předčí překvapení paleontologů a biologů, když najdou zcela neočekávaně živého tvora, který více méně přesně odpovídá kosterním nálezům tak starým, že přesahuje veškerou představivost vědců, že by takový tvor ještě mohl přežít do našich časů. Ukáže se totiž, že ve skutečnosti je celý váš život založen na něčem, o čem jste buď vůbec nevěděli, anebo co jste chápali nesprávně, např. jako letoru, náladu, povahový rys, důsledek nějakého fyziologického nebo jiného podnětu apod. A nejenom to: ono základní životní zakotvení v ryzí nepředmětnosti je nejenom tu, uprostřed vašeho života, ale vy jste schopni se k němu vztahovat, vy o něm nějak víte, nějak s ním počítáte, fakticky, ale také ve vědomí. A není to jen vaše vlastní, individuální (byť ještě zdaleka ne zcela vykrystalizovaná a svůj přiměřený tvar naleznuvší podoba) záležitost, ale ať chcete nebo nechcete, stojíte tu v jisté kontinuitě tradice o několika možných vrstvách. Je to především tradice jazyka, v níž můžeme odhalit skutečnost pochopení něčeho, co našemu aktuálnímu sebe-vědomí a sebe-pochopení více či méně, anebo i docela uniká. Pak tu je tradice kulturní, ať už univerzální anebo tradice nějaké více či méně vyhraněné skupiny nebo vrstvy. A posléze tu může stále ještě hrát významnou roli tradice jistého náboženského (a theologického) zaměření. A to vše může a vlastně musí podrobit důkladné reflexi každý, kdo se pokouší prosvětlit svou situaci a sám sebe a své sebepochopení filosoficky.