Text se zamýšlí nad modelem světa jakožto jediného živoucího celku, přičemž vychází z Jaspersova konceptu „univerzálního spolužití“ a Preyerovy myšlenky světa jako gigantického organismu. Podle tohoto pojetí by lidský život neměl být prožíván izolovaně, ale v aktivní otevřenosti a participaci na životě tohoto celku. Autor však kriticky poukazuje na úskalí takové metafory. Pokud by živoucí celek zahrnoval veškeré jsoucno včetně „neživého odpadu“, model by se stal neudržitelným. Klíčovým problémem je tendence ztotožňovat tento celek s úhrnem všeho jsoucího. Autor navrhuje vnímat tento „živok“ nikoliv jako předmětné jsoucno, ale jako metaforu pro extramundánní život, na němž jednotlivé bytosti participují. O tomto životě lze vypovídat pouze „nepředmětně“, skrze jeho iniciativní komunikaci se světem a lidmi, kteří jsou obdařeni specifickým posláním. Myšlenkový experiment tak vede k rozlišení mezi materiálním úhrnem světa a duchovním rozměrem participace na celku.
[Myšlenkový model světa jako živoucího celku]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 8. 1985
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1985-2 (rukopis)
[Myšlenkový model světa jako živoucího celku]
850829–2
(16) (29. 8. 85, Ostrava)
Jaspers (na str. 44) píše o „ein universales Mitleben, das aufgeschlossene Sichangehenlassen“. To dává tušit jakési nevyslovené, resp. jen oklikou vyslovené pojetí či spíše tentativní model, citovaný z Preyera (54), že svět je jedním jediným obrovským životem a že vše neživé v něm je pouhým odpadem a mrtvolou. Žít by tedy pro člověka znamenalo především spolužít s tímto obrovským „životem“ (viz Platónův Timaios) a neprožívat svůj život soukromě, bez souvislostí s tímto celkem, a tudíž takto základně se nechat ve svém životě angažovat pro tento smysluplný živoucí celek. To by tedy nejspíš mohlo znamenat ono „universální spolužití“ a otevřenost k tomu, nechat se jeho výzvou oslovit a zaujmout.
Jako model to může mít svou inspirativní hodnotu a může to být především docela produktivní myšlenkový experiment. Nicméně to zároveň znamená, že se vzdáme úmyslu aranžovat, prefabrikovat, projektovat výsledky tohoto experimentu. Právě naopak: teprve do důsledků domyšlené pojetí se může doopravdy ukázat jako nosné, anebo naopak jako nedostatečné. Po mém soudu by byla základní vada takového pojetí v tom, že onen živoucí celek by v sobě měl zahrnovat vše jsoucí, včetně onoho odpadu a mrtvolných částí, v nichž už život nepulzuje. Jaspers se proti této eventualitě nebrání, nestaví hráze tím směrem, ale v bezprostředním sousedství mluví o rozumu (Vernunft), který usiluje dospět k tomu Jednomu, které je vším („sie [die Vernunft] drängt auf das Eine, das alles ist…“, 44).
Snad je možno mluvit o onom živoucím celku či jednom jediném živoku – ale pak musíme důrazně setrvat na metaforické povaze podobného přirovnání a uvážlivě podotknout, že ovšem tento živok není a nemůže být jsoucnem, že o něm nemůžeme říci, že „jest“, a už vůbec ne, že „je vším“, tj. ztotožnit jej s úhrnem nebo snad i „celkem“ světa, všeho jsoucího. – A mohli bychom snad uvažovat o tom, že každá vnitrosvětná živá bytost (eventuelně každé „pravé jsoucno“ vůbec) „participuje“ na životě takto extramundánním, o němž ovšem nejsme schopni říci nic, pokud jde o něj „sám o sobě“, a tedy o němž můžeme myslit a mluvit pouze „nepředmětně“, a to tak, že zároveň předmětně postihujeme momenty jeho iniciativní komunikace s tímto světem a s jednotlivými pravými jsoucny a živými bytostmi, zejména pak s jednotlivými „vyvolenými“ a posláním obdařenými lidmi.