Studie zkoumá proměnu lidského sebepochopení v okamžiku, kdy mýtické a náboženské představy vstupují do silového pole pojmového myšlení a filosofie. Autor analyzuje, jak se původně nepojmové vize, například nesmrtelnost či reinkarnace, pod vlivem metafyzických předpokladů transformují v argumentačně podložené koncepty. Klíčovým příkladem je rozdíl mezi archaickou touhou po nesmrtelnosti a platónskou naukou o nesmrtelné duši. Text se zaměřuje na historicky zásadní střet hebrejské tradice s řeckým pojmovým myšlením v rámci křesťanství, což vedlo k postupné synkrezi a syntéze. Tento proces vyústil v narušení tradičních metafyzických struktur a otevřel prostor pro moderní kritiku pojmovosti. Závěrem autor zdůrazňuje, že současná filosofická antropologie musí tyto historické proměny reflektovat a budovat nové předpoklady, které odpovídají nárokům přítomnosti i budoucnosti, čímž překračuje meze klasického metafyzického myšlení.
Předpojmovost / Pojmovost a nepojmovost / Člověk a sebepochopení
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 1. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
Předpojmovost / Pojmovost a nepojmovost / Člověk a sebepochopení
Jakmile se nejrůznější mytologické a náboženské pokusy o lidské sebeporozumění dostanou do „silového pole“ filosofie, není dost dobře možné, aby zůstaly tím, čím kdysi byly, ale dříve či později musí podniknout další „pokus“, totiž o interpretaci onoho sebeporozumění, která by obstála v onom poli, strukturovaném pojmově. A pak se ukazuje, že sebepochopení člověka, který sám sebe ztotožňuje s tím, co (z něho) neumírá a vymýšlí si třeba argumenty, údajně prokazující, že duše je nesmrtelná, stojí na určitých metafyzických předpokladech, o nichž samo nemusí mít a nejčastěji nemá povědomí, ale které je možno kritickou analýzou odhalit. (Jinak řečeno: je propastný rozdíl mezi „nesmrtelností“, o kterou tak usiluje Gilgameš a která je jen touhou po úniku před smrtí, a mezi platónskou myšlenkou „nesmrtelnosti“ duše, jak ji třeba najdeme v dialogu Faidón, která tvrdí, že duše „je“ nesmrtelná.). Tyto metafyzické předpoklady jsou sice původně nepřítomny v rámci mýtu, ale okamžitě „naskočí“ tam, kde se určité mytologické nebo náboženské představy dostanou do „silového pole“ pojmového myšlení. A platí to stejně pro představu „stěhování duší“ (metempsychózu) jako pro „učení“ o reinkarnaci a některé další. Dějinně nejvýznamnější (přinejmenším až dosud) bylo setkání staré hebrejské tradice s již pokročilým a dokonce již upadajícím pojmovým myšlením řeckým v několika posledních staletích př. Kr. a potom zejména setkávání a střetání obojí tradice v křesťanství, kde už nešlo o pouhé oboustranné ovlivňování, nýbrž o aktivní, programový pokus o synkrezi a syntézu. Výsledkem tohoto myšlenkového a duchovního procesu bylo dlouhodobé narušování metafyzických předpokladů řeckého pojmového myšlení, které v posledních staletích ústí do kritiky samých předpokladů řecké pojmovostí a prolamování mezí metafyzického myšlení. Tím je vlastně určeno, jaké předpoklady si musí osvojit a případně nově vybudovat každá filosofická antropologie, jež chce být na úrovni doby (a to znamená nejen na úrovni přítomnosti, ale zejména nejbližší budoucnosti).
(Praha, 010104-3)