Text se zabývá konceptem ek-statické fáze reflexe, která je demonstrována na příkladu anticipace v reálném světě, například u tenisty reagujícího na úder soupeře. Autor argumentuje, že v mnoha situacích musí subjekt předvídat události dříve, než plně nastanou, aby mohl adekvátně reagovat. Tato schopnost přesahuje pouhou kauzalitu a vědomou kontrolu, neboť reakce musí akci v určitém smyslu předběhnout. Jde o fenomén, který se vyskytuje nejen u lidí, ale v celém světě živých organismů jako schopnost jednat na základě zkušenosti. Klíčovým rysem této anticipace je reagování na budoucí skutečnost, která je teprve v procesu vznikání. Filosoficky je zásadní tento jev plně uznat a integrovat do teoretických a koncepčních úvah o povaze života a myšlení, spíše než se jej pokoušet reduktivně vysvětlit skrze tradiční kauzální mechanismy. Práce zdůrazňuje, že toto předvídání a časové předbíhání je primárnějším procesem než samotné vědomé vědění či kontrola, a představuje tak fundamentální aspekt živého bytí.
[Ek-statická fáze reflexe]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 1. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[Ek-statická fáze reflexe]
To, o čem mluvíme v případě reflexe jako o ek-statické její fázi, není natolik kuriózní, jak by se snad někomu mohlo zprvu zdát. Každý známe z vlastní zkušenosti, jak v mnoha případech musíme předvídat něco, co má teprve nastat, a dokonce to musíme někdy předvídat s neobyčejnou přesností. Právě proto musí třeba tenista bedlivě pozorovat nejen míček, který k němu soupeř odpálil, ale také detailně pohyby, jež k onomu odpálení vedly. Míček totiž je příliš malý, než aby se z něho dalo s okamžitou přesností vyčíst, jakou má rotaci – to vyčte zkušený tenista spíše z pohybů soupeře než z letícího míčku. Zkušený tenista však musí zhodnotit také rychlost a razanci, s jakou byl míček odpálen, aby se mohl správně připravit na svou vlastní akci. To vše musí podnikat ve vztahu k tomu, co ještě nenastalo, ale co teprve nastává a co nastane. Kauzální popis tu je nejenom nesnadný či krajně obtížný (dokonce snad nemožný), ale především je zbytečný, je k ničemu, i kdyby byl možný. Reakce tu není a ani nemůže být je následkem akce, nýbrž musí akci jaksi předběhnout a musí se na ni připravit ještě před tím, než tato akce celá proběhne. Toto předbíhání není zdaleka založeno jen na předvídání, ale je čímsi primárnějším, původnějším než jakékoli vědění (a zejména než jakákoli vědomá kontrola, kontrola vědomím). Obdobnou situaci můžeme totiž najít a popsat i na předlidské úrovni, vůbec téměř všude tam, kde jde o jakoukoli aktivitu na základě zkušenosti (četných zkušeností). Zkrátka a dobře: přinejmenším ve světě živých organismů se setkáváme s tím, co můžeme právem charakterizovat jako anticipaci, přičemž podstatným rysem každé anticipace je reagování na něco, co tu ještě není, ale co má teprve nastat. A z filosofického hlediska není zdaleka tak důležité to objasnit a vysvětlit (natož odvysvětlit), nýbrž především to plně vzít na vědomí, nechat si to dojít, vzít to vážně a vyvodit z toho zásadní, tj. teoretické, myšlenkové, koncepční závěry.
(Písek, 010113-1.)