Tento text se zabývá vztahem mezi pojmy ARCHÉ (počátek) a FYSIS (přirozenost) u nejstarších řeckých myslitelů se zaměřením na Anaximandra. Autor kriticky zkoumá Simplikův výklad, který ARCHÉ ztotožňuje s „neomezenou přirozeností“ a termínem STOICHEION (prvek). Text upozorňuje, že od dob Aristotela se vytratilo povědomí o původní konotaci slova FYSIS, která úzce souvisí s procesem rození (fyein). Zatímco ARCHÉ je tradičně chápána jako nevzniklá a nezanikající, FYSIS je charakterizována vznikem a zánikem. Autor dále rozvíjí hypotetickou úvahu o FYSIS jako o časově neomezeném, neustálém rození. Dochází však k závěru, že taková interpretace naráží na limity samotného konceptu ARCHÉ. Pokud by byl počátek pojat jako ustavičné rození, přestal by plnit svou základní funkci jednotícího principu, neboť by byl nezbytně pluralizován. Studie tak poukazuje na sémantické napětí mezi statickým počátkem a dynamickým procesem růstu v rané řecké ontologii.
[FYSIS a ARCHÉ u nejstarších řeckých myslitelů]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 2. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[FYSIS a ARCHÉ u nejstarších řeckých myslitelů]
Když se nejstarší řečtí myslitelé tázali po ARCHÉ, tázali se zprvu – jak dosvědčuje Anaximandros – po tom, „z čeho věci vznikají a do čeho zase zanikají“. Simplikios vykládá tuto Anaximandrovu myšlenku (zl. A9 a B1) po svém, a to tak, že jde o „jakousi neomezenou přirozenost“, a dokonce zaměňuje termín „počátek“ (ARCHÉ) s termínem „prvek“ (STOICHEION), a vysvětluje první druhým. To je dokladem toho, že přinejmenším od Aristotela už není v povědomí filosofů, že nejstarší konotace slova FYSIS připomínají rození (FYEIN, FYESTHAI), takže nic takového nelze spojovat s ARCHÉ, která je vždycky pojata jako nevzniklá a nezanikající (ať už v singuláru nebo v plurálu, a podobně STOICHEIA). Bylo by ovšem možno si vymyslet něco, co jistě Simplikios neměl na mysli, jen na výklad užitých formulací. „Přirozenost“, totiž FYSIS, je charakterizována tím, že vzniká zrodem a zaniká smrtí. Kdyby bylo možné myslit FYSIS, která by nebyla takto omezena (tj. nebyl by její vznik zrodem jejím původním omezením – takže by pak ani zánik smrtí nemohl být jejím druhým omezením), znamenalo by to, že jde o časově neomezené, ustavičně pokračující vznikání zrodem, neustálé rození. Jde nepochybně o výklad poněkud divoký, ale zcela možný, pokud jej nebudeme připisovat Simplikiovi jako jeho autorovi. Smysluplnost takového výkladu má ovšem své tvrdé omezení: pokud by ARCHÉ byla interpretována jako ustavičné rození, přestala by plnit onu základní funkci, pro kterou sama její myšlenka byla ustavena: ustavičné rození by pak nemohlo být skutečně „jedním“ počátkem, ale bylo by nutně pluralizováno.
(Písek, 010215-1.)