Staré řecké myšlení zanechalo evropské kultuře dědictví fundamentálních omylů, které jsou hluboce zakořeněny v dějinách filosofie a v našem současném uvažování. Nejkritičtějším bodem je odkaz eleatů, zejména Parmenida, jehož vliv vedl k nesprávné interpretaci pojmu metafyzika. Namísto zkoumání toho, co následuje po fyzis, byla oblast metafyzických skutečností prostorově vnímána jako „nadfyzická“ (v latinském smyslu super), což vedlo k vytvoření konceptu nehybných „nad-jsoucen“. Tento posun způsobil dlouhodobé podcenění času a procesuality v západním myšlení ve prospěch bezčasovosti. Autor argumentuje, že je nezbytné tyto rezistentní omyly z našeho myšlení krok za krokem odstranit. Navrhuje proto novou disciplínu, která by se namísto geometrické nehybnosti zaměřila na dimenzi „nejsoucího“ ve smyslu teprve přicházející budoucnosti. Pouze skrze pochopení toho, co teprve přichází, lze podle autora plně uchopit proces zpřítomňování skutečnosti v její zjevnosti. Tato redefinice vztahu k času a bytí představuje klíč k překonání antické tradice a k novému vymezení filosofie vůči fyzice.
[Fundamentální omyly starých řeckých filosofů]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 3. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[Fundamentální omyly starých řeckých filosofů]
Součástí myšlenkového dědictví po starých řeckých filosofech je bohužel také řada fundamentálních omylů. Tyto omyly byly sice významné a také ohromně produktivní, ale byly to omyly a je třeba je nejen rozpoznávat (a to není vůbec snadné, protože jsou prorostlé celými dějinami evropského myšlení), ale především krok po kroku „odsekávat“ či „odoperovávat“ z našeho současného myšlení, v němž jsou jen někdy zřejmé, ale svými kořeny či svým podhoubím jsou neobyčejně rezistentní a jsou obvykle jen velmi nesnadno likvidovatelné. Největším zatížením je ovšem odkaz eleatů. S tím laborovalo mnoho pozdějších filosofů. Tak třeba už v novoplatonismu najdeme filosofickou reinterpretaci knihovnického termínu Andronika z Rhodu; a na tuto interpretaci pak silně navázali myslitelé křesťanští, kteří ji vždy znovu oživovali a prohlubovali. Ovšem sama myšlenka, že za hranicí světa FYSIS je ještě jiný svět, světa „metafyzických“ skutečností, které nelze z fysických ani odvodit, ani na ně převádět, ale které jsou „skutečnější“, „pravější“, významnější než ty „fysické“, by byla mohla vést správným směrem, kdyby Parmenidés nebyl myslitelem tak hlubokým a tak onsekventním, že snad nikdo nemohl v těch dobách (a dokonce ani v těch pozdějších, kde elejská myšlenka už byla stále víc nahlodávána starohebrejským enzymem) jeho myšlence odolat a najít vhodné prostředky náležité rezistence. V důsledku toho byla oblast „metyfsických“ skutečností umístěna prostorově nahoru, tj. META bylo nesprávně interpretováno jako HYPER, tedy v latinském překladu ´super´. Celá duchovní sféra tak byla učiněna souborem jakýchsi ´nad-jsoucen´, super-entit. A právě tímto způsobem, touto cestou naprostá většina myslitelů pokračovala ve starém řeckém podcenění a pomíjení času a časovosti. A z toho důvodu bude asi vhodné přinejmenším dočasně používat nového pojmenování pro disciplínu, která se budu muset opět vymezovat proti Fysice v aristotelském smyslu, ale už ne tak, že po vzoru geometrie (matematiky) bude preferovat nehybnost a bezčasovost proti pohybu a dění (procesuálnosti), nýbrž která před procesem, jak zjevně probíhá, resp. ´pod ním´ bude tématizovat to ´nejsoucí´, tj. ještě nejsoucí, teprve budoucí, teprve přicházející – bez něhož by se nic nemohlo zpřítomňovat ve své zjevnosti.
(Praha, 010309-1.)