Text se věnuje hlubokému filosofickému zkoumání povahy času a bytí, přičemž se kriticky vymezuje vůči přežívajícímu positivismu. Autor tvrdí, že studium minulosti či budoucnosti vyžaduje schopnost pochopit to, co není, na základě toho, co aktuálně jest. Tato zdánlivě absurdní myšlenka vychází z předpokladu, že skutečnost není tvořena pouze čistým jsoucnem, ale z velké části také nejsoucím. Klíčovou roli v tomto uvažování hraje etymologie slovesa „být“ (řecké einai, latinské esse), které se původně skládalo ze tří různých sloves odpovídajících třem časovým rovinám. Upřednostnění přítomnosti antickými mysliteli vedlo k dnešnímu přesvědčení, že budoucnost je prázdná a minulost uzavřená, což autor považuje za fundamentální omyl v chápání reality. Cílem textu je proto rehabilitovat význam nejsoucího v rámci celkového pojetí skutečnosti a odhalit lingvistické a historické příčiny našich současných ontologických předsudků, které deformují vztah k dějinám i k tomu, co má teprve nastat.
Minulost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 4. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
Minulost
„Studovat“ minulost (nebo budoucnost) tedy znamená (pokud se vymaníme ze zatížení dnes již upadlým a stále dál upadajícím, nicméně přežívajícím positivismem) pokoušet se pochopit nejen také, ale zejména to, co není, a to na základě toho, co „jest“. To však není nic samozřejmého, zejména když uvážíme, že tu jde o fundamentálně nové chápání toho, co „jest“. Skutečně jsoucí totiž nikdy není jen jsoucí a ryze jsoucí, nýbrž vždycky je také nejsoucí, a dokonce je z velké, z daleko největší části nejsoucí. To je třeba objasnit, neboť v této formulaci se to jistě jeví jako cosi absurdního. Původ tohoto dojmu absurdity ovšem je třeba odhalit a důkladně vyšetřit. Sloveso býti, řecky EINAI a latinsky esse (v ostatních indoevropských jazycích je to většinou obdobné) je takzvaně nepravidelné, a základem této nepravidelnosti je okolnost, že jde původně o tři různá slovesa, která se vztahovala každé k jinému „času“, totiž buď k času budoucímu, přítomnému nebo minulému. To dodatečně muselo způsobovat jisté potíže, neboť se někdy stávalo, že význam aktuální byl přehlušován významem možným, ale právě neaktuálním. Řečtí myslitelé z principiálních (ale mylných, jak se domnívám) důvodů dali přednost přítomnosti před minulostí i budoucností, a právě proto jsme dodnes přesvědčeni, že „nejsoucí“ budoucnost je jakoby „prázdná“, zatímco rovněž „nejsoucí“ minulost je už „zaplněna“ tím, co se stalo a co už není). V podstatě jde tedy nikoli o jakýsi jazykový úzus, nýbrž o cosi fundamentálního, o základní chápání „skutečnosti“.
(Praha, 010423-3.)