Text rozebírá klíčové důsledky nové ontologie se zaměřením na nutnost identifikovat v chaosu úkazů takové prvky, které jsou vnitřně sjednoceny bez přičinění pozorovatele. Tento proces se netýká výhradně lidského subjektu, ale vztahuje se na všechna „pravé jsoucna“ a „pravé události“, včetně těch nejzákladnějších forem existence. Autor v této souvislosti představuje koncept „radikální fenomenologie“, která odmítá představu, že svět je budován na statických posledních danostech. Namísto toho tvrdí, že základem reality je reaktibilita – tedy schopnost jsoucna aktivně reagovat na podněty z okolí. Reaktibilita je vnímána jako specifická forma akce, což implikuje, že každé skutečné jsoucno musí disponovat schopností vnitřní aktivity, neboť reakce předpokládá předchozí akci. Celkově úvaha směřuje k redefinici ontologického základu světa, kde primární roli hraje dynamická interakce a schopnost odezvy, nikoliv pasivní substance, přičemž zdůrazňuje komplexnost vztahů předcházejících samotnému aktu lidského poznání.