Tento text se zaměřuje na ontologickou a logickou analýzu pojmu „nové“ v kontextu časovosti. Pokud definujeme novost jako prvek, který je nepřeveditelný na předchozí stavy světa, vyvstává otázka po jeho ontologickém ukotvení. Autor argumentuje, že důsledné myšlení nás staví před volbu: buď existenci skutečně nového popřít, nebo uznat, že jeho zdrojem je budoucnost. Tato teze nabourává běžné kauzální paradigma, v němž je přítomnost chápána pouze jako výsledek minulosti, a namísto toho představuje budoucnost jako aktivní horizont, z něhož vyvěrá bytí. Úvaha je ilustrována odkazem na antické myšlení, konkrétně na Sofoklovo pojetí času jako tvořivé síly, která vše rodí. Abstrakt shrnuje tyto filosofické implikace a zdůrazňuje potřebu redefinovat vztah mezi časem, vznikáním a ontologickou diskontinuitou. Text tak představuje provokativní příspěvek k filosofii času, který hledá pramen inovace v tom, co teprve nadchází, a nikoliv v tom, co již bylo determinováno dřívějším vývojem.
[„Nové“ a budoucnost]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 6. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[„Nové“ a budoucnost]
Chápeme-li „nové“ jako nepřevoditelné na to, co už nějak bylo (a je) a tážeme-li se po jeho zdroji či původu, je záležitostí logicky konsekventního myšlení buď takové pojetí „nového“ prostě zamítnout – anebo připustit, že „zdrojem“ je budoucnost, resp. že zdroj je v budoucnosti (Sofoklés kdysi vložil do úst Aiantovi formulaci, že „nezměrný čas rodí vše“).
(Písek, 010601-1.)