Tento text se zabývá vymezením pojmu „evropská filosofie“ ve vztahu k řecké a evropské myšlenkové tradici. Autor rozlišuje dvě základní roviny tohoto vztahu. První rovina spočívá v tom, že filosofie jako taková je bytostně spjata se svými evropskými kořeny, bez nichž by nebyla v dané podobě možná. Druhá rovina pak definuje „evropský“ charakter konkrétního filosofického směru skrze jeho vědomou a kritickou loajalitu k dějinám myšlení. Skutečně evropský filosof se k tradici neobrací zády, ale naopak se s ní důkladně seznamuje, aby mohl kvalifikovaně rozhodovat o tom, na které prvky naváže a od kterých se kriticky distancuje. Tato kritická reflexe a programová orientace na dosavadní vývoj jsou klíčové pro zachování kontinuity a zároveň pro rozvíjení filosofického myšlení v moderním kontextu. Text zdůrazňuje, že evropská identita ve filosofii není dána pouze původem, ale především aktivním a zodpovědným vztahem k intelektuálnímu dědictví minulosti.
[Filosofie „evropská“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 6. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[Filosofie „evropská“]
Z toho vyplývá, že vztah každého filosofa, resp. každé myšlenkové orientace toho či onoho filosofa, k té (řecké a pak evropské) tradici má přinejmenším dvě hlavní komponenty: na jedné straně je taková filosofická orientace (a vůbec konkrétní filosofie) možná jen na tomto základě, a v tomto prvním smyslu je filosofie možná jen jako evropská, ať už má jinak zakotvení jakékoli. Ale na druhé straně ji můžeme klasifikovat jako „evropskou“ pouze tenkrát, když v ní najdeme zřetelné doklady základní loajality k dosavadní evropské myšlenkové tradici, tj. když je zřetelně a vědomě, programově, byť kriticky orientována na celé její dosavadní dějiny, k nimž se neobrací zády, ale které na sebe nenechá působit bez náležité vlastní kontroly (a to znamená, když je s touto dosavadní tradicí důkladně a důvěrně seznámena, aby mohla co nejpřesněji a nejvěcněji rozhodovat – tj. aby příslušnému mysliteli dovolovala co nejpřesněji a nejvěcněji rozhodovat – na co z ní chce a bude navazovat a co naopak bude odmítat a od čeho se bude nejen deklarativně, ale zejména myšlenkově-prakticky a účinně distancovat).
(Písek, 010611-2.)