Tato filosofická úvaha se hluboce zamýšlí nad povahou pojmu „počátek“ (arché) a kritizuje tradiční objektivistický přístup, který se pokouší definovat počátek jako izolovaný bod nezávislý na následném ději. Autor tvrdí, že počátek se stává skutečným počátkem teprve tehdy, když na něj něco navazuje a když se k němu toto následné dění aktivně vztahuje jako k vlastnímu základu. Počátek tedy není pouhou minulostí, která pominula, ale živým principem, na němž je budována identita a kontinuita všeho, co následuje. Text varuje, že ztráta vztahu k vlastním počátkům vede k vytrácení smyslu a svébytnosti, což ústí v rozplynutí identity v neuspořádaném celku. Úvaha rovněž polemizuje s Anaximandrovou myšlenkou zániku v počátku a zdůrazňuje, že skutečný návrat k počátkům znamená vědomé pokračování v jejich intenci. Tento text tak nabízí ontologický vhled do problematiky časovosti, smyslu a historické provázanosti lidského poznání.
[Počátek]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 8. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[Počátek]
Problém, který se před námi otvírá, chceme-li porozumět oné staré moudrosti, spočívá v tom, že někdy velmi nesnadno rozpoznáme, co je vlastně oním začátkem, a co zase naopak oním koncem. Když však postavíme takto svou otázku, dopouštíme se nadále závažné chyby, kterou sdílíme s oním vytrženým citátem: máme totiž za to, že můžeme jaksi „objektivně“, a to znamená z distance, z odstupu, stanovit, kde je onen začátek a konec, a jakou mají povahu. Této chybě, tomuto omylu propadli někteří z nejstarších řeckých myslitelů, když se tázali po tzv. ARCHÉ, tedy „počátku“, a když se pokoušeli to určit. Žádný počátek totiž není „objektivně“ dán, nikdy o něm není předem rozhodnuto nezávisle na tom, co následuje. Počátek, po němž už nic nenásleduje, totiž není a nemůže být počátkem, neboť by byl počátkem „ničeho“; když však mluvíme o počátku, máme vždycky na mysli, že jde o počátek něčeho, co pak následuje a co se ve svém následování, ve svém pokračování nějak k tomuto počátku vztahuje, tj. vztahuje se k němu jako ke „svému“ počátku. Počátek se tedy stává počátkem teprve tehdy, když se k němu jako ke svému počátku něco dalšího vztahuje, tj. když si to za svůj počátek „zvolilo“ a když na tento svůj počátek dále navazuje. V tom smyslu počátek není něčím, co bylo a co prostě pominulo, nýbrž je to především něco, co nadále zůstává počátkem, protože to, co následuje, na tomto svém počátku nadále stojí a co na tomto počátku staví své pokračování. (To je totiž jediný způsob, jak se cokoli může vracet ke svým počátkům; v žádném případě pak neplatí, že by cokoli mohlo skončit tak, že zanikne ve své počátku resp. do svého počátku, jak to asi měl na mysli Anaximandros, nejhlubší z prvních filosofů.) Naproti tomu platí, že to, co se přestane starat o své počátky, přestává mít dobrý smysl a stejnou měrou, jakou na své počátky „zapomíná“ resp. jakou je opouští, pozbývá svého smyslu a svébytnosti (a posléze zaniká v celkové změti „všeho“).
(Písek, 010814-2.)