Tato reflexe se zabývá nutností reinterpretace tzv. ontologické diference, zejména v opozici vůči tradiční metafyzice, která bytí nesprávně pojímala jako nejvyšší jsoucno s nadčasovým charakterem. Text navazuje na Heideggerův zásadní přínos k tomuto tématu a zdůrazňuje, že bytí nesmí být v žádném případě chápáno jako jsoucí. Pokud je tento předpoklad přijat důsledně, vede k poznání úzké spjatosti bytí s časem a především s dimenzí budoucnosti. Autor odmítá pojetí bytí jakožto obecné kvality či společného rysu, na němž se všechna jsoucna podílejí. Bytí je namísto toho nahlíženo jako princip, který „jsoucnost“ konkrétních jsoucen zakládá a umožňuje tím, že jim ji dočasně propůjčuje a svěřuje. Tato jsoucnost však nikdy nepřechází do trvalého vlastnictví jsoucna, ani se nestává jeho vnitřní součástí či pevnou složkou. Ontologická diference se tak ukazuje jako dynamický vztah mezi časově ukotveným původem a dočasnou existencí konkrétních věcí, což vyžaduje zásadní proměnu našeho chápání fundamentální ontologie mimo rámec tradičního substančního myšlení.