Tato reflexe se zabývá nutností reinterpretace tzv. ontologické diference, zejména v opozici vůči tradiční metafyzice, která bytí nesprávně pojímala jako nejvyšší jsoucno s nadčasovým charakterem. Text navazuje na Heideggerův zásadní přínos k tomuto tématu a zdůrazňuje, že bytí nesmí být v žádném případě chápáno jako jsoucí. Pokud je tento předpoklad přijat důsledně, vede k poznání úzké spjatosti bytí s časem a především s dimenzí budoucnosti. Autor odmítá pojetí bytí jakožto obecné kvality či společného rysu, na němž se všechna jsoucna podílejí. Bytí je namísto toho nahlíženo jako princip, který „jsoucnost“ konkrétních jsoucen zakládá a umožňuje tím, že jim ji dočasně propůjčuje a svěřuje. Tato jsoucnost však nikdy nepřechází do trvalého vlastnictví jsoucna, ani se nestává jeho vnitřní součástí či pevnou složkou. Ontologická diference se tak ukazuje jako dynamický vztah mezi časově ukotveným původem a dočasnou existencí konkrétních věcí, což vyžaduje zásadní proměnu našeho chápání fundamentální ontologie mimo rámec tradičního substančního myšlení.
[Ontologická diference]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 8. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[Ontologická diference]
Tzv. ontologická diference musí být reinterpretována; samozřejmě především v opozici proti tradiční metafyzice, která bytí chápala jako nejvyšší jsoucno a tedy nadčasově. Heidegger se nepochybně velmi zasloužil o to, aby se tento moment stal jedním z nejvýznamnějších (což nemusí být totéž jako nejfrekventovanějších) filosofických témat minulého století. Vezmeme-li však vážně, že bytí nesmíme chápat jako jsoucí, pak jsme vedeni – pokud jsme dost důslední – k myšlence úzké spjatosti bytí nejen s časem vůbec, ale především s budoucností. Bytí zkrátka nesmí být chápáno jako to, co je všemu jsoucímu společné ve smyslu určité kvality, určitého rysu povahy, nebo jinak, na čem má všechno jsoucí nějaký podíl. Bytí, pokud vůbec má smysl mluvit o „bytí vůbec“ (a nikoli pouze o bytí jsoucen), je sice tím, co jsoucnost každého konkrétního jsoucího umožňuje a (spolu)zakládá, (spolu)konstituuje, ale pouze tak, že mu onu „jsoucnost“ jakoby propůjčuje a dočasně svěřuje, nikoli tak, že mu ji „dává“ v držení, že ji činí jeho složkou a součástí.
(Písek, 010830-1.)