Text se zabývá ontologickým a kosmologickým rozměrem paměti, kterou odmítá redukovat na pouhý psychologický či biologický fenomén. Základní otázkou je vztah paměti ke konstituci světa jako celku. Autor zavádí koncept re-prezentace jako nezbytné podmínky sebeprezentace a „přítomnění“. Tato re-prezentace není chápána jako tematizující zobrazení, nýbrž jako aktivní proces uchovávání a oživování pomíjejícího, které je integrováno do vlastní výstavby jsoucna. Na vyšších úrovních bytí pak paměť umožňuje reagovat nejen na aktuálně přítomné, ale i na to, co již pominulo, čímž vytváří kontinuitu minulosti. Bez schopnosti re-akce a vzájemného partnerství dění zaniká, aniž by se stalo součástí dějin světa, což autor ilustruje na příkladu virtuálních částic. Paměť je tak nahlížena jako tvořivá síla, která umožňuje světu nabýt trvalejší struktury skrze neustálou re-produkci pominulého v přítomném okamžiku.
[Problém paměti jeho kosmologický rozměr]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 8. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[Problém paměti jeho kosmologický rozměr]
Problém paměti nemůže být redukován na problém, jak je paměť ustavena a jak funguje, ale základní otázka, jež musí být položena, je tato: jak souvisí paměť (vůbec, ne pouze lidská a ne pouze vitální) s konstitucí světa? Problém paměti je vlastně problémem kosmologickým, nikoli psychologickým ani biologickým. Teprve když si uvědomíme tuto šířku problematiky, můžeme správně porozumět, jaký (opět zejména kosmologický) význam mají tzv. re-prezentace, rovněž neredukované na fenomény vědomí (byť chápaného široce a neomezeného jen na vědomí lidské). Re-prezentace je podmínkou tzv. sebeprezentace, jakéhosi „přítomnění“, nemá-li zůstat „hluché“, tj. neschopné re-agovat na něco, co „slyší“, co vnímá. Sebe-prezentace na každé úrovni vyšší, než je jakási „primordiální“ hybnost, spějící od nicoty k opětnému znicotnění (zániku), je (musí být) vždy zároveň re-prezentací nejen sebe, ale něčeho „druhého“, na co re-aguje, od-povídá. Re-prezentace ve svém bytostném základu netématizuje, nestaví „před sebe“ (v nějaké náhradní podobě), nýbrž svou aktivitou (re-aktivitou, reagující aktivitou) uchovává, přenáší z pomíjejícího do přítomnosti, či ještě spíše: něco již pomíjejícího znovu oživuje, znovu vytváří, „re-produkuje“ tak, že to činí součástí své vlastní výstavby. Teprve druhotně může docházet a dochází k tomu, že tato aktivita, uchovávající to, co již pomíjí, rozšiřuje a prohlubuje své možnosti vytvořením jakýchsi pomocných, náhradních zásob z toho, co nejen pomíjí, ale co už pominulo, jako by to právě pomíjelo. Tím si sebeprezentace umožňuje re-agovat nejen na to co mu je aktuálně prezentní, ale co mu prezentní bylo, nicméně již není. (Např. také virtuální kvanta a virtuální částice se dějí, tj. jsou událostným děním, ale nenajdou-li potřebné – reálné – partnery, na které by mohly reagovat a kteří by naopak mohli reagovat na ně, pomíjejí, aniž by se vůbec mohly stát „minulostí“.)
(Písek, 010830-2.)