Tento text se zabývá filosofickými předpoklady vědeckého poznání, přičemž klade důraz na vymezení předmětu a metody jako základních pilířů každé vědy. Autor upozorňuje, že současné pojetí vědy je výsledkem dějinného vývoje a není jedinou možnou formou vědění, což ilustruje na příkladu antické epistémé. Klíčovým argumentem je, že pouhé stanovení předmětu bádání k ustavení vědy nestačí; nezbytná je rovněž metodologie. Metoda však nevyplývá přímo z povahy zkoumaného předmětu, nýbrž je zakotvena v širších myšlenkových kontextech a lidské invenci. Text dále rozebírá problematiku logiky a jejího vztahu k realitě. Polemizuje s názorem, že logika je inherentní vlastností věcí samých, a přiklání se k pojetí logiky jako nástroje myšlení a pojmové provázanosti. Vědecké metody jsou v tomto smyslu kreativním konstruktem, který musí být neustále prověřován a korigován, neboť nejsou odvozeny z poznávané skutečnosti, ale do procesu poznání vnášeny subjektem.
[Věda a její předpoklady]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 9. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[Věda a její předpoklady]
Věda (každá věda) musí mít nějaký vymezený „předmět“, tj. vymezené téma, okruh témat, okruh problematiky, k nimž směřuje, jimiž se zabývá a v jehož rámci usiluje o určité porozumění a na základě tohoto porozumění o příslušné poznání a tedy vědění. Je však třeba si uvědomit a podržovat v povědomí, že toto není jediné možné vymezení „vědění“ ani „vědy“, nýbrž že jde o dějinné vyústění některých tendencí, které nabyly převahy nad jinými způsoby porozumění (např. pojetí EPISTÉMÉ ve starém Řecku, i když i tam můžeme ještě dále rozlišovat např. mezi chápáním jednotlivých presokratiků, Platónovým a Aristotelovým atd.). Stanovení a vymezení předmětu vědění (vědy) však ještě zdaleka nestačí k ustavení vědy: sebelépe vymezený „předmět“ (tj. téma, tématika) ještě nezakládá vědu samu. Pro každou vědu je totiž neméně důležitou podmínkou či předpokladem stanovení určité metody (resp. celé řady metod, celé metodologie). Ani metoda, ani způsob její aplikace (jejího použití) však nevyplývají z předmětu (tématu) vědy, ale jsou zakotveny především v jiných kontextech, než jaké představují jednotlivé předměty bádání. Tak např. přinejmenším problémem je logické zpracování jednotlivých zjištění resp. poznatků: je tato logičnosti již v předmětu samém? Anebo jde o způsob myšlení, který se sice při zpracováním poznatků musí osvědčovat, ale přesto z poznatků samých nevyplývá? Logičnost se totiž týká pojmů a jejich vzájemné provázanosti, eventuelně vůbec myšlení, ale představa, že samy „věci“ se chovají „logicky“, i když nejsou myšleny, je silně problematická. (Je ovšem pravda, že v dějinách filosofie najdeme celou řadu myslitelů, kteří byli přesvědčeni o tom, že logika je původně doma ve věcech, zatímco do myšlení se dostává teprve druhotně, a to v důsledku poznávání věcí a jejich souvislostí; už mezi presokratiky najdeme takové, kteří byli přesvědčeni, že je to týž LOGOS, který vládne (platí) jak ve světě věcí (v realitě), tak v rozumu a myšlení.) Bylo by však vskutku absurdní chtít vědecké metody odvozovat (vyvozovat) z poznávané skutečnosti. Sám fakt, že jsou často vymýšleny metody, které časem musí být opuštěny nebo důkladně opravovány, svědčí o tom, že představují něco nového, založeného na invenci která se ovšem může mýlit, a proto musí být kontrolována a prověřována).
(Praha, 010906-2.)