Tento text se zabývá reinterpretací Kantovy koncepce nepoznatelnosti „věci o sobě“. Autor navrhuje, že pravé jsoucno nelze pojmově uchopit v jeho úplnosti kvůli jeho inherentní časovosti, kterou tradiční řecká metafyzika opomíjí nebo vytěsňuje. Časovost by neměla být chápána jako vnější rámec společný všem věcem, ale jako výsledek individuálního „časování“ jednotlivých jsoucen, které je jim vlastní. Tato perspektiva vyžaduje hlubokou revizi zpředmětňujícího myšlení a vytvoření nového typu pojmovosti, který by umožnil analýzu časových souvislostí a jejich vzájemné propojenosti. Součástí úvahy je také etymologický rozbor termínu transcendence. Na základě latinského kořene „scando“ (šplhat) autor dovozuje, že překračování je aktivitou subjektu, zatímco skutečnost, k níž subjekt směřuje, by měla být označována jako „descendentní“. Text tak otevírá cestu k novému pochopení ontologické povahy času a mezí tradičního filosofického aparátu při popisu dynamické skutečnosti.