Text kriticky analyzuje filosofii Pierra Teilharda de Chardin, přičemž se zaměřuje na jeho pojetí evolučního vývoje a komplexifikace. Autor namítá, že Teilhard, i přes své hluboké vhledy, zůstává v zajetí předmětného myšlení a kauzality. Teilhardovy metafory, jako je přirovnávání nárůstu komplexity ke gravitaci či entropii, naznačují, že vývoj je nuceným pohybem tlačeným z minulosti. Tato interpretace však podle autora opomíjí klíčový prvek spontaneity a vnitřního rozměru (le dedans). Text navrhuje alternativní pohled, kde událostné dění není kauzálně determinováno minulostí, nýbrž je aktivní odpovědí na nepředmětné výzvy. Namísto rezistence a tlaku zdůrazňuje koncept atrahence či atraktivity, čímž se otevírá prostor pro skutečnou vnitřní svobodu a aktivitu subjektu v procesu stávání se. Tento přístup reviduje Teilhardovo pojetí "světové látky" a zdůrazňuje, že odpověď na výzvu nesmí být chápána jako mechanický následek předchozích dějů, ale jako spontánní akt orientovaný k budoucímu.
Život
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 10. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
Život
Teilhard de Chardin navzdory obrovským vhledům do souvislostí zůstává přece jen v zajetí předmětného myšlení, zejména když tendenci neživého k oživení (vitalizaci) a potom života ke stále větší komplexifikaci (a zároveň centralizaci) prostě přirovnává k entropii nebo gravitaci a charakterizuje ji jako „l´exagération privilégiée d´une dérive cosmique fondamentale (aussi fondamentale que l´Entropie ou la Gravité)“, a když v tom smyslu mluví o „l´Énergie universelle“ nebo také „courant“. Opakovaně mluví o „pression“ (7442, s. 303), „compression“ (302), o „gravité de complexité“ resp. „Gravité de deuxième espèce“ (303), a užívá dokonce německého temínu Weltstoff, aby o této „světové látce“ prohlásil, že „padá (to znamená stoupá) ve směru maximální centro-komplikace“ [tombe (c´est-à-dire monte) en direction d´une centro-complexité maxima ?, s. 304]. Podle Teilharda je tato „energie“ stejně irezistibilní jako třeba gravitace (304 : „un deuxième et non moin irrésistible courant“). To všechno naznačuje, že v naprosté platnosti zůstává kauzalita, tj. že ono „padání“ stejně jako „stoupání“ je tlačeno, k pohybu nuceno (forcé, 304) odzadu, tj. z minulosti. To však je omyl (a ovšem omylem je sám kauzalismus, ale to je už předčasné rozšíření našeho záběru). Spíš než o rezistenci či rezistibilitě je třeba hovořit o atrahenci či atraktivitě: událostné dění je samo odpovědí na nepředmětné, tj. ještě nijak nezpředmětněné výzvy, které nejen že nejsou součástí odpovědi, ale nejsou vůbec součástí toho, co „jest“, ani toho co „bylo“. Jinak by vůbec nemělo smyslu zavádět něco jako „interioritu“, tj. ono „le dedans“, o kterém Teilhard mluví. Odpověď na nepředmětnou výzvu musí nutně být aktivní, spontánní (srv. Masaryk), ale to právě znamená, že nemůže být ´tlačena´ zezadu, z minulosti.
(Praha, 011011-1.)