Text kriticky zkoumá Hegelovo pojetí pravdy, jak je definováno ve Fenomenologii ducha, kde Hegel tvrdí, že pravda může existovat pouze jako vědecký systém. Autor tuto tezi zpochybňuje v několika rovinách. Nejprve poukazuje na terminologický posun v pojmu existence, který je dnes vyhrazen subjektu, zatímco pravda má spíše charakter adventivní – tedy přicházející či „insistující“. Hlavní kritika se však zaměřuje na přecenění role systému. Ačkoliv je systematičnost nezbytným nástrojem filosofické práce a autokritiky, vytvoření definitivního systému nemůže být konečným cílem. Pravda stojí vždy nad jakýmkoli lidským systémem a slouží jako jeho nejvyšší kritérium. Text uzavírá úvahou, že pravda není věčně neměnná, nýbrž situační a adresná, neboť k člověku přichází osobně. Filosofie tak nemá směřovat k uzavřenému systému, ale k úsilí obstát před pravdou a v jejím světle.
Pravda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 10. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
Pravda
Hegel formuluje své pojetí pravdy na jednom místě hned na začátku Fenomenologie ducha způsobem, který stojí za naši pozornost a podrobnějši zkoumání. Čteme (4603, s. 14) následující: „Die wahre Gestalt, in welcher die Wahrheit existiert, kann allein das wissenschftliche Systém derselben sein.“ Především jde o formulaci, kterou dnes už nemůžeme přijmout, neboť jí pro svou dnešní potřebu nemůžeme použít (leč jako citace): existence má dnes už jiný význam než za dob Hegelových a jiné, než pro něho samého. Pravda nemůže ex-sistovat; to může jen subjekt, k pravdě se (eventuelně) vztahující. Pravda přichází, má adventivní charakter, tedy spíše „in-sistuje“; nemá charakter „transcendentní“, neboť vztah k ní není možno chápat jako trans-scendování (od trans-scando,šplhám přes či nad), a sama pravda má charakter spíše „descendentní“, pokud bychom se nechtěli distancovat od prostorové motivace takového určení. Kromě této spíše terminologické drobnosti je třeba vidět především základní vadu v přecenění povahy systému, je-li chápán jako hlavní, ne-li jediný cíl a jako něco v tom smyslu definmitivního (pokud by toho mohlo být dosaženo). Systém má ve filosofii stejnou závažnost jako celostnost individuálního organismu v „proudu“ života“. Filosofii nelze rozvíjet jinak než jako systematrické úsilí, tj. úsilí, směřující k vytváření systému. Ale vytvoření nějakého definitivního systému není a nemůže být cílem filosofování ani filosofie vůbec, neboť systematičnost je nezbytnou podmínkou autokritického vyhledávání nedostatků a inkongruencí dosavadních systematických výkonů, A tato sebekritická práce, jež náleží k bytostnému určení filosofie, míří vždycky za rámec systému, a to z bytostné nutnosti: cílem není vytvořit systém, nýbrž obstát s celou dosavadní filosofickou prací, k níž ovšem systematičnost nutně náleží, před pravdou a v jejím světle. A tato pravda (mohli bychom psát: Pravda) se nikdy nemůže ztotožnit s nějakým lidsky vytvořeným systémem, a to ani v lidském pokusu, ani v nějakém sebevtělení Pravdy. Pravda je a vždy zůstává posledním kritériem všech lidských pokusů o její zachycení. A to nutně vede k závěru, že není věčně neměnná, nýbrž že je situační – a tedy že přichází ke každému člověku jako k němu, osobně a adresně (eventuelně také nepřichází).
(Písek, 011017-3.)