Text pojednává o nezbytnosti hermeneutického přístupu ve vztahu k budoucnosti. Vychází z evropské křesťanské tradice, v níž jsou víra a naděje chápány jako fenomény otevřené tomu, co teprve přichází a co není pouhým psychologickým konstruktem či iluzí. Hermeneutika je zde představena jako aktivní činnost bytostně spjatá s přicházejícím časem. Autor argumentuje, že porozumění minulým reliktům vyžaduje víc než jen rekonstrukci nebo interpolaci; je nezbytné rozpoznat, k čemu bylo minulé porozumění otevřeno, a provést extrapolaci k tomu, co nebylo plně zpředmětněno. Nová interpretace tak musí reflektovat své vlastní zakotvení v něčem, co zůstává mimo dosah úplného uchopení, přestože tvoří nezbytnou podmínku (conditio sine qua non) samotného procesu porozumění. Tento přístup umožňuje nahlížet budoucnost jako aktivní výzvu, která vyžaduje naši asistenci a odpověď, nikoliv jako mechanický důsledek minulosti.
[Hermeneutický přístup ve vztahu k budoucnosti]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 10. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[Hermeneutický přístup ve vztahu k budoucnosti]
Hermeneutický přístup je nejen možný, ale dokonce naprosto nutný tam, kde se člověk vědomě a záměrně obrací tváří v tvář k budoucnosti resp. do budoucnosti. V evropské, konkrétně křesťanské tradici se mluví o naději a o víře. To, že víra i naděje mohou být podrobeny reflexi (a to nikoliv psychologické instrospekci, což je metodologicky něco toto genere odlišného), lze vykládat pouze tak, že se reflexe dokáže vztahovat také k tomu, k čemu se víra a naděje upínají, tedy k něčemu, co tu „ještě není“, ale co nemůže být redukováno na konstrukt, představu nebo iluzi, kterou „máme“ a jíž nějak „disponujeme“, takže se k ní můžeme vztáhnout také kriticky a odmítavě a třeba ji vyměnit za jinou. Víra i naděje jsou otevřeny vůči tomu, co si nevymýšlejí, ale co vskutku (byť nepředmětně, ještě nezpředmětněně, nerealizovaně) „přichází“, co sice volá po naší asistenci a pomoci, po naší reakci a tedy aktivitě, ale co není ničím „reálným“ ve smyslu objektivní danosti, tak aby „působilo“ jaksi „zezadu“, z minulosti, ať už dávnější nebo právě jen uplývající a uplynulé. Hermeneutický přístup je dvojím způsobem spjat s budoucností: především je sám přístupem aktivním, tj. je aktivitou – a jako aktivita je závislý na přicházejícím času, do něhož je každá akce, každá aktivita zaměřena. Ale ten hermeneutický přístup, který si je vědom toho, že chce porozumět jistým reliktům dřívějších případů porozumění, nemůže zůstávat jen u těchto reliktů, a ovšem nemůže zůstávat ani jen u toho, že by dodatečně „konstruoval“ to, co je k onomu porozumění nezbytné (tj. že by to interpoloval resp. ze svého hlediska dotvářel), ale hermeneutický přístup musí náležitě rozpoznat, kdy je třeba chápané a interpretované také „extrapolovat“, tj. pojmout do úlohy porozumět také to, čemu také to, co je chápáno, bylo resp. muselo být kdysi otevřeno, aniž se to stalo součástí tehdejšího porozumění. A toho je nová interpretace, nové porozumění, odkázané jen na zmíněné relikty, schopno je za toho předpokladu, že se samo dokáže vztáhnout k tomu, co se ani v jeho případě nikdy nemůže stát součástí jeho porozumění, i když vždycky je a nikdy nepřestane být jeho podmínkou, conditio sine qua non, ovšem podmínkou, která se vždy znovu otevírá, ale nikde není „dána“.
(Písek, 011018-1.)