Text se zabývá vztahem mezi fenomenologií a hermeneutikou v kontextu zkoumání lidských práv. Autor argumentuje, že pro pochopení podstaty lidských práv je nezbytný důsledně hermeneutický přístup. Fenomenologii i hermeneutiku chápe jako metody, nikoliv jako ucelené filosofické systémy. Zatímco fenomenologie klade důraz na to, jak se nám věci „dávají“, autor upozorňuje na její limity, neboť věci se nám nikdy nedávají přímo, ale musí být rekonstruovány na základě něčeho, co samy nejsou. Text vyzývá k rekonstrukci pojmovosti, která by se odklonila od statického řeckého modelu k dynamickému chápání časových jsoucen. Právě v tomto bodě se ukazuje nadřazenost hermeneutické metody, která umožňuje překročit pouhý úkaz a soustředit se na to, co se sice neukazuje, ale co je pro konstituci fenoménu a pochopení skutečnosti zásadnější. Cílem je syntéza hermeneutiky a reformované metody pojmových konstrukcí, která by dokázala pracovat s intencionálními „ne-předměty“.
Fenomenologie / Hermeneutika / Úkaz (ukazování se) / Jev (jevení se) / Pojmovost / Lidská práva
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 10. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
Fenomenologie / Hermeneutika / Úkaz (ukazování se) / Jev (jevení se) / Pojmovost / Lidská práva
Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií, dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu. Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda, spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén, abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než cokoliv z toho, co se ukazuje.
(Písek, 011020-1.)