Tato studie se zabývá vymezením hermeneutiky jako disciplíny, která osciluje mezi rétorikou, teorií interpretace a praktickým uměním výkladu textu. Autor analyzuje různé přístupy k hermeneutice, přičemž poukazuje na to, že ji nelze redukovat pouze na soubor metodických pokynů či technických dovedností pro práci s textem. Ústředním tématem textu je tvrzení, že k podstatě hermeneutiky neoddělitelně patří reflexe základních podmínek, předpokladů a samotné povahy lidského porozumění. Porozumění je zde chápáno jako fundamentální předpoklad pro jakoukoli následnou interpretaci či výklad. Text tak zdůrazňuje, že hermeneutické úsilí v sobě nutně zahrnuje kritické zkoumání procesů, díky nimž je možné smysluplné uchopení textu či promluvy. Hermeneutika je tedy představena nejen jako pomocná věda, ale jako zásadní filosofická disciplína zkoumající samotné základy lidské kognice a komunikace, bez nichž by nebyl možný žádný přenos významu v rámci kultury či historie.