Tato úvaha se zabývá konceptem nezadatelných lidských práv a zkoumá jejich podstatu i historický vývoj. Ačkoli myšlence přirozených práv chybí vnitřní filosofická integrita a může se jevit jako pozůstatek upadající metafyziky, v moderní společnosti si udržuje svou závažnost. Text poukazuje na paradox, kdy navzdory Nietzschově diagnóze devalvace hodnot a převládajícímu relativismu zůstávají tato práva v povědomí veřejnosti i politických kruzích neotřesena. Je to dáno především jejich nenahraditelností v rámci současného společenského uspořádání. Autor sleduje kořeny tohoto fenoménu od antického Řecka a biblických tradic starého Izraele až po formativní období reformace v Anglii a Holandsku. Klíčovým momentem pro ustavení klasické podoby lidských práv však byla americká a francouzská revoluce. Práce se tak snaží osvětlit, proč si tento konstrukt zachovává svou autoritu i v skeptické době.
[Nezadatelnost lidských práv – 1]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 12. 2001
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2001
[Nezadatelnost lidských práv – 1]
Myšlenka nezadatelných, eventuelně „přirozených“ lidských práv má rozmanitou podobu u různých autorů i v obecném použití. Přísně vzato jí chybí vnitřní integrita, ale také hlubší filosofický základ. Přesto si podržuje svou závažnost, a to – jak se zdá – nikoli svou vnitřní přesvědčivostí, nýbrž spíše pro svou nenahraditelnost resp. protože nemáme k dispozici vhodné alternativy. Tato myšlenka je navíc paradoxně provázena jistou historickou fakticitou, která si sama zaslouží naší pozornosti. Navzdory tomu, že se jeví jako jeden z posledních pozůstatků upadající tradiční metafyziky a že by proto sama měla být dějinně odsouzena k zániku, a navzdory tomu, že – podle Nietzschovy diagnózy – odkazuje j „hodnotám“, které by měly být „odhodnoceny“ a znehodnoceny, udržuje se stále nejen v obecném povědomí široké veřejnosti, ale zdá se mít značnou schopnost rezistence dokonce uprostřed všeobecného relativismu a skepticismu intelektuálních a politických kruhů. Ačkoliv některé její kořeny sahají až do starověku (zejména do doby sofistů a také Sókratovy, ale vedle zdrojů řeckých nesmíme zapomínat ani na zdroje prorocké tradice starého Izraele), její klasickou podobu najdeme – po jistých nábězích spíše filosofické a ideologické povahy např. v Holandsku a v Anglii, inspirovaných především reformačním návratem k některým biblickým pramenům – teprve v úzké dějinné spojitosti s americkou a pak francouzskou revolucí.
(Písek, 011230-1.)