Tento dokument představuje hlubokou filosofickou reflexi lidských práv, přičemž vychází z teze, že tradiční přirozenoprávní myšlení je pro jejich plné pochopení nedostačující. Autor argumentuje pro naprostou nezávislost lidských práv na jakékoli pozemské či lidské instanci a pečlivě rozlišuje mezi ontologickým základem lidských práv a epistemologickým základem samotné myšlenky lidských práv. V praktické rovině jsou lidská práva nahlížena jako výraz povinnosti vůči bližnímu a projev nepodmíněného respektu. Tento respekt však není adresován člověku v jeho aktuální, omezené podobě, nýbrž je směřován k jeho „povolanosti“ a otevřené budoucnosti. Právě budoucnost tvoří fundamentální základ: etickým imperativem je nekrást, neumenšovat a nijak neomezovat budoucí potenciál druhého. Lidská práva v tomto pojetí k člověku nepřicházejí z dějin, ale vyvstávají „před“ námi jako nárok plynoucí z budoucích možností. Text tak definuje lidská práva skrze perspektivu transcendence a odpovědnosti za to, čím se bližní teprve může stát.