Tato úvaha analyzuje historickou proměnu křesťanství a církevních institucí, které se od pozdního středověku vyvíjely v rozporu s celkovými společenskými trendy. Autor poukazuje na to, že zatímco původně křesťanství hrálo aktivní a pionýrskou roli v dějinných proměnách, postupem času se stalo spíše zátěží a překážkou pokroku. Hlavní příčinu spatřuje ve fenoménu nazývaném „konstantinovství“, tedy v úzkém sepětí církve s etablovanou politickou mocí. Tento stav vedl k neschopnosti církve reagovat na hluboké společenské změny a k jejímu následnému opožďování za historickým vývojem. Text připomíná, že křesťanství vzniklo jako disidentské hnutí v čele s Ježíšem, který byl sám buřičem, avšak historický vývoj jej přetvořil v oporu nejrůznějších režimů. Strach z rozsáhlých politických otřesů, pramenící z traumatických zkušeností, jako byl pád Říma, upevnil konzervativní postoj církve, která se začala obávat jakékoli větší společenské transformace, čímž ztratila svůj původní reformní a revoluční potenciál ve prospěch mocenské stability.