Tento text se zabývá nutností zásadní revize pojetí pravdy a konstitucí „nové metafyziky“ v opozici k tradici. Tradiční metafyzika, vycházející z antiky a scholastiky, se zaměřovala na neměnné entity a „nadpřirozeno“, čímž se vydělovala z oblasti fyziky studující pohyb a změnu. Autor argumentuje, že stará metafyzika je v současnosti vyčerpaná a vyžaduje radikální reinterpretaci. Nová metafyzika by neměla být chápána jako „hyperfyzika“, nýbrž jako disciplína zkoumající méontické předpoklady všeho fyzického. Klíčovým prvkem tohoto přístupu je nahlížení na skutečnost nikoli skrze statické bytnosti, ale skrze událostné dění, které má svůj počátek i konec. Pravda se v tomto rámci stává problémem metafyzickým, nikoli pouze kognitivním. Tato nová perspektiva umožňuje překonat omezení ontologického myšlení, které po staletí dominovalo evropské filosofii, a otevírá prostor pro promýšlení dynamické povahy bytí a zániku v širším, neomezeném smyslu.
[Nová metafyzika: polemika s tradičním pojetím]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 1. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Nová metafyzika: polemika s tradičním pojetím]
Pojetí pravdy nemůže být náležitě korigováno (proti dosavadní většinové tradici) bez zásadní revize svého filosofického rozsahu: už dávno nemůže být jen problémem kognitivním (gnozeologickým, noetickým), ale musí se stát také problémem „metafyzickým“. Ovšem sama „metafyzika“ musí být nově konstituována, právě také na rozdíl a přímo polemicky proti metafyzice staré. Tradiční metafyzika, která má svůj zdroj v řecké antice, ale která dosud zatěžuje evropské myšlení zejména v podobě, jakou jí dal středověk, zvláště pak scholastika, chápala metafyziku jako základní filosofickou disciplínu, orientovanou na to, co se nemění (v tom smyslu, jak teoretické filosofické disciplíny chápal Aristotelés: „matematika“ a „theologie“ si byly blízké v tom, že se podle něho zabývaly tím, co se nehýbe a nemění, a obě se tedy odlišovaly od „fysiky“, která se měla zabývat tím, co se pohybuje a mění). A protože „fysika“ sama se měla zabývat proměnami smyslového světa, úkolem metafyziky, vlastně – kdyby staří byli lépe znali řečtinu – jakési „hyper-fysiky“, se mělo stát zkoumání a promýšlení toho, co je „nade“ vší proměnlivostí, ergo tím tzv. „nad-přírodnem“ či „nad-přirozenem“; Aristotelova „theologie“ byla tak transformována do podoby „hyperfysiky“, které se však stále ještě říkalo „metafysika“. Slovo samo však je docela pěkné, i když má za sebou tak zmatenou historii. Chtěl bych je zachovat, ale důkladně reinterpretovat. Vzhledem k tomu, že stará metafyzika je u konce, ne-li už po smrti (vlastně z ní zůstává jen onen pach jejího tlení), můžeme začít mluvit o „nové metafyzice“, ovšem také nově vymezené. Byla by to filosofická disciplína, která se zabývá tím, co se zdá být méontickým předpokladem všeho „fysického“, tj. všeho, co vzniklo a vzniká zrodem a co zaniká „smrtí“ (přičemž „smrt“ musíme vymezit jako ukončení událostného dění všeho druhu, tedy nejen života resp. živých bytostí).
(Praha, 000123-2.)