Text zkoumá vztah mezi filosofickým myšlením, jazykem a biologickým redukcionismem. Autor tvrdí, že ačkoliv je evropský člověk formován filosofickými prvky obsaženými v mateřském jazyce již od dětství, tato pouhá expozice k dosažení filosofické kompetence nestačí. V textu je kritizován současný biologický redukcionismus, který se snaží složité jevy, jako je stárnutí nebo talent, vysvětlit působením jednotlivých genů. Pomíjí se přitom nezbytná spolupráce genů a hlubší mechanismy umožňující přenos informací. Ve filosofii je situace ještě složitější, avšak vědomí umožňuje určitou míru sebereflexe. Autor zdůrazňuje, že ačkoliv není možné uvést někoho do filosofie bez předchozích předpokladů, je nezbytné systematické školení. Cesta k filosofickému mistrovství vede od počáteční adaptace a napodobování k rozvoji kritického myšlení, zvládnutí řemesla a nakonec k osobní tvořivosti, která otevírá nové horizonty a cesty v myšlení.
[Filosofie, jazyk a biologický redukcionismus]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 1. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Filosofie, jazyk a biologický redukcionismus]
Filosofie (přesně řečeno: určité enzymy či katalyzátory filosofického způsobu myšlení) do každého člověka (narozeného v Evropě) proniká (-ají) od jeho prvních krůčků po vstupu do světa mateřského jazyka. To však vůbec nestačí k tomu, aby se každý mohl považovat za filosoficky kompetentního. Takto zjednodušeně se na onen způsob myšlení nelze dívat; takto to ostatně neplatí ani na rovině mnohem nižší, byť také velmi komplikované, totiž biologické. V poslední době se ujalo v biologii takové redukcionistické myšlení, že se hledá např. gen stárnutí (eventuelně gen, jímž je naprogramována smrt organismu), nebo gen buněčného dělení, a pak se něco podobného hledá třeba i na vyšších a specifičtějších úrovních, např. gen matematického nebo hudebního nadání atd. atp. Zcela se zapomíná, že každý gen je schopen fungovat je v neobyčejně komplikované spolupráci s jinými geny (a ovšem zejména s něčím, pro co biologové zatím vůbec nenašli nejen pojmenování, ale ani vhodně postavenou otázku, totiž s něčím, co jakoukoli spolupráci genů vůbec umožňuje, co je základem a také garantem onoho čtení a přepisování informací). Ve filosofii je to nepochybně všechno ještě nesmírně komplikovanější, ale svým způsobem alespoň v některých vrstvách méně skryté, neboť vědomí je od jisté (dávné) doby vždycky schopno zčásti nějak rozumět sobě samému (i když nikoli nutně vždycky správně). A tak platí, že sice do filosofie někoho uvádět naprosto ze začátku a bez předpokladů je téměř nemožné (s výjimkou využití některých momentů jakéhosi u člověka časově velmi prodlouženého období „imprintace“, kdy ještě není schopen kriticky kontrolovat, co přijímá a čemu se ochotně učí), ale na druhé straně že každého, kdo se už od nejútlejšího dětství přizpůsobil, adaptoval na některé momenty pojmového myšlení, je možno a dokonce nutno dost pečlivě školit, vést k vylepšování a zdokonalování, až i – podle možností – k zvládnutí těch nejmistrovštějších způsobů, které už nemohou zůstávat jen u napodobování (ačkoliv bez zvládnutí řemesla to také není možné), nýbrž které už představují osobní tvořivé průniky k novým metám, k novým obzorům a k ražení docela nových cest a strategií.
(Praha, 000124-1.)