Tento text se zabývá fenomenologickou problematikou zjevování a danosti věcí, přičemž vychází z myšlenek Jana Patočky. Autor kriticky zkoumá tradiční filosofický předpoklad, že věci jsou nám jednoduše dány. Klade si otázku, co přesně konstituuje „věc“ a jakým způsobem dochází k jejímu sebe-dávání. Úvaha se zaměřuje na vztah mezi objektem, který se zjevuje, a subjektem, jenž toto zjevení přijímá. Je zpochybněna představa, že věda může poznávat věci „o sobě“ nezávisle na lidském vědomí, stejně jako představa, že věc je pouhým výtvorem subjektu. Text analyzuje nezbytné předpoklady pro to, aby se jsoucí mohlo zjevit, a zkoumá aktivní roli člověka v tomto procesu. Autor dochází k závěru, že fenomén zjevování vyžaduje součinnost obou stran, čímž problematizuje samotný pojem danosti v tradičním smyslu a poukazuje na komplexitu ontologického vztahu mezi vědomím a světem.
Zjevování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 1. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
Zjevování
Patočka napsal kdysi (poměrně brzo po válce, když psal „Věčnost a dějinnost“): „Tradičně se ve filosofii předpokládá, že věci jsou nějak ´dány´, že máme přístup k jsoucímu.“ (7630, Péče o duši 1, s. 195). V této formulaci máme pohromadě hned několik závažných problémů, které byly tradiční filosofií od prvních dob řešeny předčasně a tedy předsudečně. Především tu je problém, co to je vlastně ona „věc“: může to být vskutku cokoliv? Anebo musí splňovat některá kritéria, aby bylo možno mluvit o „věci“ (nebo o čemkoli jiném)? Za druhé: je nám taková věc vskutku „dána“ – anebo je spíše třeba mluvit o tom, že se nám sama „dává“? A jak se nám takové věc „dává“? Co dělá, aby se nám mohla dávat nebo dokonce „dát“? A jak jsme na tu věc, která se nám sama dává, připraveni, abychom ji přijali? Nejde jen o otázku našeho přístupu k takové věci, ale o samy „subjektní“ a „subjektivní“ předpoklady onoho přístupu. Nestačí přece, aby se nám věc dávala, jde také o to, abychom na to sebe-dávání věci nějak vhodně zareagovali. Je nám věc, která se nám dává, přístupna již tím, že se dává, anebo má náš přístup k ní ještě jiné, další předpoklady? Anebo jsou mezi oněmi předpoklady také takové, které sice musí být splněny z naší strany, ale bez nichž by se nám ona věc ani nemohla dávat? Je vůbec nějak závažný rozdíl mezi tím, že a jak se věc dává, a tím, že a jak se dává nám? Není to vlastně všechno také náš výkon, který zakládá to, že a jak se nám nějaká věc dává? To je eminentně důležité, máme-li odpovědět na Patočkovu otázku, jak ji formuluje o pár řádek dál: „Čeho je třeba k tomu, aby věci byly dány, aby se ´zjevily´?“ Je k tomu zapotřebí jenom nás? To by znamenalo, že věc je vždy jen naším výtvorem. Nebo je k tomu zapotřebí jen oné věci? Tak se sice tváří vědy, které chtějí předstírat, že poznávají věci, jak jsou samy o sobě a tedy bez nás – ale to neobstojí ve světle jen trochu pozornější kritiky. A jestliže je zapotřebí obou stran, mohlo by to znamenat, že věci se nám vlastně vůbec nedávají, že se o nás nestarají, že jsme jim lhostejní. Proč potom hovořit o tom, že to jsou nějaké danosti, jestliže jsme to konec konců my, kteří si je „dáváme“?
(Praha, 000127-1.)