Tento text reflektuje autorovu kritickou recepci Patočkova pojetí 'zjevování' a Heideggerova konceptu 'ponechání jsoucího tím, čím jest' (Sein-lassen). Autor se vrací ke své účasti na Patočkových poválečných seminářích a ke svému článku o Hromádkově pojetí pravdy, v němž argumentoval, že pravdivé odhalování vyžaduje aktivní zásah do skutečnosti, nikoli pouhou pasivitu. Přestože Patočka autorovy výhrady mírnil tvrzením o nepochopení Heideggera, text zdůrazňuje napětí mezi statickým ponecháním jsoucna a dynamickým 'přistupujícím' prvkem, který je pro Patočku sice nejsoucí, ale zásadní. Autor dále popisuje, jak jej tato provokativní setkání s Patočkovou filosofií konce čtyřicátých let ovlivnila v jeho vlastním navazování na odkaz Emanuela Rádla. Patočkův náročnější pojmový aparát autorovi umožnil Rádlovy myšlenky korigovat a dále rozvíjet v širších ontologických souvislostech. Tato osobní vzpomínka tak osvětluje klíčové momenty formování české filosofické tradice v dialogu mezi fenomenologií a křesťanským myšlením.
Zjevování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 1. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
Zjevování
Patočka na zmíněném místě (pod Heideggerovým vlivem) pak napsal: „zjevit se může něco jen tím, že je ponecháno tím, čím je, že se na něm nic a nezmění“ (7630, s. 195). To je ono Heideggerovo „Sein-lassen“, které se mi nelíbilo, už když jsem se (jako nejmladší) mohl zúčastnit Patočkova poválečného soukromého semináře v Hošťálkově ulici, kde jsme četli „Vom Wesen der Wahrheit“. Proto jsem ještě po víc než deseti letech napsal do článku o Hromádkově pojetí pravdy (Pravda a skutečnost, in: O svrchovanost víry, sborník k 70. narozeninám JLH, s. 73), že „v ontologické souvislosti … ztrácí ´odhalování´ smysl, jestliže to neznamená positivní zásah do skutečnosti (a tedy opak ponechání skutečnosti tím, čím jest)“. (Patočka pak prý ve Filosofickém ústavu tento příspěvek ještě s několika marxisty četl a komentoval, jak jsem se dozvěděl o mnoho let později. Se mnou o článku, přesněji o tomto místě, sice hovořil, ale jenom krátce podotkl, že jsem Heideggerovi dost neporozuměl, že rozdíl mezi mnou a jím není v této věci tak velký.) Zvláštní je, že na zmíněném místě (ve „Věčnosti a dějinnosti“) najdeme o několik řádků dál zase jinou formulaci: „žádné jsoucno se nemůže ani samo zjevovat, ani zjevování zakládat, umožňovat“. To je ovšem poukaz k tomu, že „něco přistoupí“ (tamtéž). Ovšem pro Patočku je toto „přistupující“ nejen „nejsoucí“, ale je to „něco neschopného modifikovat jsoucno“: „toto ne-jsoucí … tedy nechává jsoucno tak, jak je“. Tohle všechno mne velmi provokovalo, protože se mi to na jedné straně nezdálo navzájem nekompatibilní, ale zároveň zdaleka ne nesmyslné, nýbrž velmi inspirující. Snad by se dalo říci, že právě Patočka konce čtyřicátých let a počátku padesátých mne neobyčejně silně ovlivnil v mém způsobu navazování na Rádla. Patočky způsobil, že jsem musel také Rádla v lecčems korigovat a zejména domýšlet, a to alespoň částečně s použitím aparátu, který byl náročnější než Rádlův vlastní (o kterém Patočka před válkou napsal, že „jeho výprava byla odstrašující“).
(Písek, 000127-2.)