Text se zamýšlí nad vztahem mezi biblickým textem, tradicí a procesem porozumění v reakci na podněty Petra Slámy. Autor zdůrazňuje, že text není pouhým souborem znaků, ale vyžaduje čtenáře ukotveného v jazykovém společenství a Logu. Vychází z analogie osvojování si řeči dítětem, které přechází od nápodoby k vlastní odpovědi, což tvoří základ každé smysluplné komunikace. Autor kritizuje neschopnost současných křesťanů hovořit srozumitelným jazykem k dnešnímu světu, přičemž jejich mluva se často mění v nesrozumitelný žargon či uzavřený šibolet. Dále rozebírá povahu předsudků jakožto nezralých úsudků a proměnlivost tradice, která má bez náležité reflexe tendenci k degeneraci, podobně jako v dětské hře na tichou poštu. Jako nezbytný nástroj k odhalování těchto rozporů a k nápravě interpretační práce uvádí kritickou hermeneutiku. Celkově text vybízí k hlubšímu zkoumání toho, jakým způsobem tradice předává smysl a jakou roli v tomto procesu hraje vědomé myšlení a otevřenost vůči současníkům.
Text a tradice
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 2. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
Text a tradice
Naprosto souhlasím s Petrem Slámou, že „Písmo nepromlouvá jaksi samo o sobě, ale chce být čteno, mobilizujíc …“. Všímám si ovšem pozorně onoho skoku (nikoli ve smyslu a z hlediska víry, nýbrž z hlediska logiky a metody), jímž se z textu (tj. jakési přehršle písmenek, jimiž je např. potištěn papír knihy) náhle katapultuje do obce křesťanů všech dob (upozorňuje, že to začíná komunitou, která „kánon sestavila tak, jak jej sestavila“). Každý text chce být čten, přinejmenším někým (tj. i pokud je záměrně zašifrován pro ostatní). A může být přečten jen někým, kdo není izolován od jiných lidí, kdo se po narození „naučil mluvit“, tj. kdo byl matkou nebo jinou blízkou osobou pozván, aby vstoupil do světa určitého jazyka a tím se stával obyvatelem řeči/smyslu – tj. LOGU v jednom z jeho četných významů. Jako malé dítě zprvu napodobuje matku, ale brzo nahlédne, že nejde o papouškování, ale o to, aby na slovo blízké bytosti odpovědělo svým vlastním slovem. Mohl bych samozřejmě dlouho pokračovat, ale toto není traktát. Doufám však, že je naprosto jasné, že to, o čem píše Petr Sláma, se vůbec netýká podstaty věci. Také křesťanská obec mluví nějakým jazykem a dokonce žargonem (někdy se jí z toho žargonu stává dokonce šibolet), a bída dnešních křesťanů spočívá vedle jiného také tom, že nedovedou promluvit srozumitelně k současníkům, i kdy mají co říci – nebo by aspoň měli mít, neboť měli a mají odkud čerpat. A ovšem nejde jen o jazyk, jde i o určitý způsob myšlení, různé představy a předsudky (mimochodem: předsudkem je vše, co není náležitě vysouzeno a posouzeno, ačkoliv by mělo být, je to předčasný, nezralý úsudek, ba soud-potrat, pokud není převzat odněkud jako cizí těleso, tj. pokud to není nepřiznaná krádež; pokud je přiznaná, říká se jí citace). Už jen když si toto uvědomíme, musíme se tázat, proč je vlastně každá tradice proměnlivá a proč má tendenci se zvrhnout v jakousi „tichou poštu“, v níž ovšem nebývá rozporu mezi počátkem a koncem tak zjevný. Aby se zjevnějším stal, k tomu např. napomáhá kritická hermeneutika (a ovšem také a zejména reflexe vlastní hermeneutické práce, neboť hermeneutika není ORGANON a – navzdory Aristotelovi do něho nepatří). Ale to by už byla polemika mířící na jiné adresy.
(Písek, 000204-2.)