Text představuje kritickou reflexi nad pojetím tradice a teologické interpretace v dialogu s Petrem Slámou. Autor zpochybňuje Slámovu „sebevědomou defenzivnost“ a důraz na loajalitu k určité náboženské komunitě jakožto sebepotvrzující princip. Argumentuje, že pravý smysl křesťanského společenství nespočívá v něm samotném, ale v přesahu k tomu, co jej konstituuje – v odpovědi na konkrétní výzvu. Stěžejním bodem je rozlišení mezi dogmatickými tituly, jako je „Vzkříšený“, a historickou osobou Ježíše Nazaretského. Autor navrhuje posun od Lutherova kritéria „was Christum treibet“ k otázce, co skutečně pohánělo a motivovalo člověka Ježíše („wodurch Jesus getrieben wurde“). K takovému poznání podle něj nestačí pouhá lingvistická kompetence v hebrejštině a řečtině, nýbrž je nezbytné aplikovat nejnáročnější hermeneutické postupy. Text tak vyzývá k hlubšímu filosofickému zkoumání, které hledá autentický zdroj Ježíšova působení pod nánosem tradovaných jmen a pojmů.
Tradice / Ježíš Nazaretský
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 2. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
Tradice / Ježíš Nazaretský
Petr Sláma s pozoruhodnou „sebevědomou defenzivností“ formuluje své zvláštní tradicionální až tradicionalistické pozice: mluví o loajalitě k určité komunitě, drží svůj výklad (teď zase já něco přeskočím), jak „jej přijal od kohosi před sebou a jak jej spoluvytváří s podobnými sobě“. Ale právě to není nic specificky křesťanského a platí to stejně o jiných komunitách a loajalitách k nim atd. atd. Nejde přece o slova, o to, říkat „Pane, Pane“, ani o to, zaklínat se křesťanskostí a vůbec jakýmikoli slovy či tituly, ale o to, co je za tím, k čemu se to všechno vztahuje či má vztahovat, resp. na jakou výzvu to všechno je naší odpovědí. Tak, jako má každé lidské společenství smysl ne v tom, že to je společenství, nýbrž v tom, co je mimo ně, k čemu teprve míří, k čemu cílí, na základě čeho a v jakém, čím duchu se sjednocuje, integruje; a proto se nemůže opírat jen samo o sebe, o vzájemné podpírání a vzájemné pomáhání, nýbrž ve všem tom podpírání a pomáhání musí k něčemu směřovat; tak to platí i o každém křesťanském společenství, o každé obci křesťanů, dokonce i o každých dvou nebo třech, kteří se sejdou „ve jménu“ – koho, čeho ? Nikoli jen ve jménu slova, nikoli titulu, nikoli pojmenování, nýbrž „ve jménu“ toho osloveného a oslovujícího, otitulovaného, pojmenovaného. (A to platí i o onom Petrem citovaném pojmenování „Vzkříšený“: nejde o vzkříšení samo, nýbrž o něho jako o toho, kdo je pojmenován „Vzkříšený“. Proto také nejde především – ani jenom – o setkání s tím „už Vzkříšeným“, nýbrž s Ježíšem Nazaretským – kterého potom první křesťané, tj. lidé, nazývali na základě svých lidských zkušeností a představ atd. „Vzkříšený“.) Pak ovšem bych věděl o přesnější formulaci než Lutherově, když Petr cituje jako jeho kriterium při čtení Písma „was Christum treibet“ – sám bych to řekl raději takto: „ wodurch Jesus (nikoliv tedy titul, ale člověk Ježíš) getrieben wurde“. A toto najít, tomu porozumět – k tomu nestačí jen umět číst, dokonce ani jen umět číst hebrejsky a řecky (a hebrejsky je zapotřebí umět, neboť Ježíš byl Žid a uměl nejen aramejsky, ale také hebrejsky, a dobře pochopit, čím byl veden a tažen, možná i strkán, není bez hebrejštiny dost dobře možné, i když to samo zase také nestačí), k tomu potřebujeme – mimo jiné – také a zejména ty nejnáročnější hermeneutické postupy a přístupy. Chtěl bych znát, co má Petr Sláma proti nim, ne proti nějakým chudokrevným a samoúčelným atd.atd. pseudopostupům.
(Písek, 000204-3.)