Tento text analyzuje Patočkovo pozdní pojetí pravdy jako procesu sebeodhalování bytí a jsoucnosti věcí, jak je popsáno v jeho dodatku k „Přirozenému světu“ z roku 1970. Autor se zaměřuje na Patočkovo rozlišení mezi možností a skutečností pravdy, přičemž klíčovým prvkem je zde fenomén zájmu (interesovanosti). Zatímco zájem o vlastní bytí otevírá prostor pro poznání jsoucna, skutečná pravda musí být na tomto zájmu teprve vybojována. Text kriticky zkoumá dvojsmyslnost Patočkova pojetí interesovanosti, která osciluje mezi zaujetím sebou samým a snahou o odkrytost bytí věcí. Autor navrhuje, že nezbytným nástrojem pro překonání této ambivalence je reflexe. Ta nepředstavuje prosté vyloučení subjektu, ale spíše kritický odstup a uvědomělý obrat k sobě, který umožňuje rozpoznat povahu našeho vztahu k věcem a jejich bytí. Cílem reflexe je tak přesné zhodnocení procesu, skrze nějž se pravda o světě ustavuje.
[Patočkovo pojetí pravdy jako sebeodhalování bytí]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 2. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Patočkovo pojetí pravdy jako sebeodhalování bytí]
Patočka ještě v roce 1970, když publikuje (s obtížemi, jen ve 200 exemplářích) svůj „dodatek“ k Přirozenému světu, chápe pravdu jako děj sebeodhalování bytí a jsoucnosti věcí (31992, s. 174). Říká: „Bytí a jsoucnost věcí se odhaluje jen na základě zájmu, ale nikoli ve shodě se zájmy. Zájmem o vlastní bytí je dána možnost, ale ještě ne skutečnost pravdy.“ Zvláštní však je, že základem „aktivního získání pravdy o jsoucnu“ je zájem, ale nikoli zájem o ono jsoucno, nýbrž „přirozeně v první řadě zájem o sobe, o své vlastní bytí“: tento zájem „odemyká jsoucno v jeho bytí“ (ale neznamená ještě, že je otvírá). Právě tato „odemčenost“ znamená onu „možnost získat aktivně pravdu o jsoucnu“, což ještě vůbec „neznamená skutečnost pravdy, která naopak musí být na interesovanosti teprve dobyta“. Není mi jasné, proč Patočka nejprve mluví o interesovanosti (přesně: jistém druhu interesovanosti) jako o čemsi dvojsmyslném, tj. interesovanosti na sobě (a svém bytí) a interesovanosti na „pravdě“ jakožto odkrytosti bytí a jsoucnosti věcí, jako by ona „skutečnost pravdy“ musela být teprve dobyta na interesovanosti na sobě a svém bytí. Jestliže totiž může být dobyta jen za předpokladu onoho „protitahu, který musíme nezbytně vyvinout“, totiž za předpokladu a na základě reflexe, pak je přece zřejmé, že reflexe znamená právě naopak omezení a dokonce odstup od interesu na věcech a obrat k sobě; zajisté nikoli k „sobě“ jako měřítku zájmu či interesu na věcech, ale tím spíš nikoli s cílem sebe sama vydělit, vyloučit, nýbrž s cílem co nejpřesněji rozpoznat a zhodnotit, co to vlastně děláme, když uplatňujeme zájem na věcech a když se interesujeme o věci (o jejich bytí a jsoucnost).
(Písek, 000209-1.)