Tento text zkoumá podstatu pravdy jakožto světla, které odhaluje skutečnost v její pravé podobě. Autor kritizuje tradiční redukcionistické pojetí, které omezuje pravdu na pouhé ukazování věcí tak, jak jsou, a zdůrazňuje, že pravda je neoddělitelná od svého vlastního světla. Text se kriticky vymezuje vůči Heideggerovu konceptu „nechání-být“ (Sein-lassen) a argumentuje, že pravda je bytostně situační a transformativní. Tím, že ukazuje skutečnost v pravém světle, pravda odhaluje její vnitřní nedostatečnost a nepravost, čímž ji perspektivně přetváří. Pravda tedy nepředstavuje jen pasivní zrcadlení reality, ale působí jako aktivní výzva k rozpoznání nedostatků a k porozumění nezbytnosti jejich nápravy. Každá skutečnost v sobě podle autora nese prvek nepravosti, který vyžaduje nápravu, přičemž pravda poskytuje nezbytný rámec pro tento proces etického i ontologického zdokonalování.
Pravda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 3. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
Pravda
Ve světle pravdy se každá skutečnost ukazuje ve své skutečnosti (ve své skutečné podobě, ukazuje svou pravou tvář či podobu, tj. ukazuje se v pravém světle, atd.). Může se tak ovšem ukázat právě jen ve světle pravdy, což znamená, že na onu pravdu a její světlo nesmíme přitom zapomenout: bez pravdy se nikdy nemůže skutečnost ukázat v pravém světle. Z toho pak vyplývá, že to pojetí, které redukuje tento „fenomén“, toto FAINESTHAI na to, že v pravdě se skutečnost ukazuje, jak jest, musí být – po dlouhých věcích, kdy se mohlo rozšířit jako předsudek – soustavně a neúnavně odhalováno jako chybné a mylné. Proto také opakovaný Heideggerův důraz na „Sein-lassen“ v sobě tuto mylnost nějakým způsobem zachovává, a to právě vyslovením onoho „lassen“. Pravda je sice situační, protože je vždy zamířena do jisté situace, ale tím, že tuto situaci a její složky ukazuje v pravém světle, ji ve skutečnosti (nepředmětně) dotváří a tím perspektivně přetváří, neboť v pravém světle se každá situace ukazuje jako nedostatečná, nepřiměřená své vlastní „pravosti“ – a tedy jako v nějakém směru „ne-pravá“ a ergo hodná nápravy. K pravé podobě každé skutečnosti náleží také tato ne-pravost a zároveň potřeba napravení. Pravda je vždy také výzvou k vidění ne-pravostí a k porozumění, jak nezbytné je každou ne-pravost napravovat.
(Praha, 000301-1.)