Text se zamýšlí nad fenoménem chudoby v jejím materiálním i duchovním rozměru, přičemž vychází z biblických interpretací. Autor analyzuje posun od chudoby sociální k „chudobě v duchu“ a interpretuje Ježíšova slova o trvalé přítomnosti chudých jako poukaz na nevyhnutelnou sociální nerovnost a relativitu nedostatku. Významnou část úvahy tvoří pojetí dětství jako stavu absolutní chudoby a závislosti, z čehož pramení existenční dluh každého jednotlivce. Tento dluh je zde ztotožněn s pojmem prvotního hříchu, který není chápán jako dědičná vina, nýbrž jako nezbytný závazek vznikající v procesu stávání se člověkem. Splácení tohoto dluhu skrze službu druhým představuje etický rozměr lidské existence. Závěrem text zdůrazňuje dějinnou a společenskou relativitu chudoby; materiální standardy se v čase proměňují, avšak duchovní bída zůstává trvalou výzvou, která je vždy úzce spjata s konkrétním dobovým kontextem a životními okolnostmi člověka.
[Chudoba materiální a duchovní]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 3. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Chudoba materiální a duchovní]
Chudoba může být různého druhu; už v evangeliích můžeme najít (a zamýšlet se nad tím), jak někteří křesťané Ježíšova slova o tom, že přicházející nové království je chudých, byla pochopena a upravena tak, že „chudí“ byli změněni na „chudé duchem“. Snad také proto, aby i bohatý mohl „projít uchem jehly“, bude-li jen vyhovovat jako „chudý duchem“ (ať už to interpretujeme jakkoli). Zajímavé je také jiné slovo Ježíšovo, že chudé vždycky budeme mít. To nemusí znamenat, že království chudých jen přichází, ale že nikdy v tomto čase nepřevládne; může to být spíš poukaz na to, že ve společnosti stále budou lidé, kteří v jistém ohledu budou chudí ve srovnání s jinými. Nejchudší jsou přece děti: ty jsou nejen naprosto chudé a bezmocné, když se narodí, ale mohou vyrůstat jen tak, že se navíc zadlužují. Každý z nás má velký dluh, díky kterému se mohl stát tím, čím je a mít to, co má. (Tzv. prvotní hřích, prvotní vina – některými nazývaná hříchem „dědičným“ – by měl být chápán spíš jako dluh, zadlužení. To není dluh „zděděný“, nýbrž nezbytný, má-li se člověk stát plně člověkem.) A ten dluh musí splácet (resp. by měl splácet) – zejména svým vztahem k chudým, kteří jsou kolem něho, a tím, co pro ně udělá. Ale tím se problém chudoby zdaleka nevyčerpává. Je tu opravdu ještě chudoba ducha či srozumitelněji duchovní (nikoli duševní !). A tak jako je chudoba materiální vždycky relativní (nejbohatší měšťané byli chudí proti dnešní vyšší buržoazii, žádný sedlák by se dnes neuživil způsobem, který kdysi stačil k velmi dobrému životu, a na druhé straně každá rodina, bydlící dnes v paneláku, si žije skvostně ve srovnáním s dávnými lidmi, přežívajícími v jeskyních a odívajících se do zvířecích koží, po kusech svázaných do jakéhosi oblečení, trochu chránícího před zimou), tak také duchovní chudoba a bída je relativní a spjatá s dobou i s okolnostmi.
(Praha, 000303-1.)