Tato úvaha s názvem „Filosofie a doba“ zkoumá vztah mezi filosofickým myšlením a specifiky současné epochy. Autor se domnívá, že úkolem filosofa je definovat své chápání filosofie i doby, v níž žije, a vysvětlit, jak může myšlení přispět k porozumění světu. Na rozdíl od Hegelovy metafory o sově Minervině, která vzlétá za soumraku, autor navrhuje, aby filosofie působila před rozbřeskem jako kritický nástroj reflexe, nikoli jen jako pouhý odraz doby v ideách. Text kritizuje tradiční filosofii za její tendenci redukovat skutečnost pouze na aktuální přítomnost a to, co se jeví. Tato redukce znemožňuje adekvátní uchopení budoucnosti, tedy toho, co ještě nenastalo a nemůže se tudíž přímo ukazovat. Filosofie je zde představena jako nezbytný prostředek k vymezení přítomnosti vůči minulosti a zejména budoucnosti, čímž otevírá prostor pro hlubší porozumění časovosti a lidské existence v dějinách.
Filosofie a doba
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 4. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
Má-li kniha splnit to, co svým titulem slibuje, musí především její autor vydat svědectví v několika směrech. Musí na prvním místě vyjasnit, co rozumí filosofií, na druhém místě pak, jak chápe onu dobu, kterou označuje jako “naši”, a tedy jak chápe svou dobu, a za třetí musí vyjasnit, proč si myslí, že filosofie může nějak a něčím přispět “naší” době.
Známý je výrok Hegelův o sově Minervině, která vylétá po soumraku. Kdybych se měl držet této metafory, musel bych jako poslání filosofie deklarovat vylétání před rozbřeskem. Filosofie rozhodně není doba, vyjádřená v ideách. Aby totiž doba byla zjevná jako doba, potřebuje se vymezit (resp. být vymezena) vůči tomu, co už touto dobou není – tedy jednak proti minulosti, tedy vůči tomu, co bylo, ale už není, zejména však vůči budoucnosti (na to se právě nejvíc zapomíná), tedy vůči tomu, co ještě není, ale možná bude. A právě pro toto vymezení a jeho vyjasnění potřebuje doba filosofii. Filosofie není reflex, odraz doby, nýbrž je reflexí, kritickým viděním a zhodnocením doby. A tady měla celá dosavadní filosofická tradice obrovská manka (a zhusta je mají i dnešní filosofové a jejich filosofie): filosofie zahájila éru nového způsobu myšlení se zásadní chybou, spočívající v redukci skutečnosti na aktuální přítomnost, tj. na to, co se ukazuje. Pokud jde o minulost, bylo možno nahradit to, co pominulo a už není (a tedy co se už nemůže ukazovat), tím, co a jak se minulé kdysi ukazovalo, když ještě nebylo minulým. A ta bylo možno to, co se neukazuje a nemůže ukazovat, přece jenom zčásti zahrnout do rámce skutečného. Beznadějné to však bylo v případě, kdy šlo (a jde) o budoucnost, tedy o to, co se ještě neukazuje a nemůže ukazovat, protože to ještě nenastalo, protože k tomu ještě nedošlo, ještě se to neuskutečnilo.
(Praha, 000428-1.)