Tento text se zabývá etymologickým a filosofickým zkoumáním významových dvojic, které určují lidské jednání a vlastnosti. Autor se zaměřuje na srovnání dvou specifických protikladů v českém jazyce: „pravý – nepravý“ a „čistý – nečistý“. První jmenovaná dvojice vykazuje v češtině mimořádné etymologické sjednocení, které propojuje prostorové vnímání s právem, spravedlností a morálkou. Naproti tomu dvojice „čistý – nečistý“ zahrnuje škálu od fyzické a rituální čistoty až po rovinu duchovní. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že čistota postrádá vnitřní korektiv a může přerůst v obsesi, pokud není usměrněna z jiné perspektivy. Text argumentuje, že metaforické významy čistoty jsou méně přesné než u kategorie pravosti, a proto tato dvojice nemá ve filosofickém uvažování stejnou váhu a dosah jako hnízdo pojmů odvozených od rozlišení pravé a levé strany. Autor dochází k závěru, že etymologický základ spojený s pravostí nabízí pevnější pojmovou oporu pro filosofickou reflexi skutečnosti než koncept čistoty.