Tento text zkoumá filosofický význam teze o světě jako božím stvoření, přičemž se zaměřuje především na koncept kontingence. Autor argumentuje, že stvoření neznamená antropomorfní akt, ale spíše uznání, že svět a vše v něm nemuselo existovat a představuje radikální novum, které nevyplývá z předchozího stavu. Myšlenka stvoření pravděpodobně pramení z uvědomění si vlastní nahodilosti člověka, jež byla následně vztažena na vesmír jako celek. Text dále rozebírá povahu vývoje světa, který musí být zkoumán na základě empirických stop minulosti. Odmítá jak představu náhlého vzniku složitých forem, tak deterministický pohled, podle něhož je vše obsaženo v 'první příčině'. Vývoj je chápán jako proces, v němž se neustále objevují kontingentní novinky. Autor rozlišuje mezi vnitřně integrovanými událostmi a vnějšími setrvačnými strukturami (pseudoudálostmi), které umožňují zpětnou rekonstrukci minulého dění skrze analýzu předmětných reliktů.
[Svět jako stvoření boží]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 5. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Svět jako stvoření boží]
Co vlastně znamená myšlenka (teze), že svět a všechno v něm je stvoření boží? Pokud odmyslíme antropologické komponenty oné představy, jde o to, že důraz je soustředěn na kontingenci všeho, co jest: nemuselo by to být, je to cosi nového, co nevyplývá z toho, co bylo předtím. Hlavním motivem té myšlenky (která je nejspíš dost pozdní, neboť nejprve byli bohové chápáni jen jako aktéři kosmické hry) nejspíš bylo uvědomění vlastní kontingence, a teprve pak to bylo aplikováno i na svět vcelku (i ve všech jednotlivostech). Doba trvání „vývoje“ světa může být a musí být poznávána ze světa samého, tj. na základě interpretace všech dochovaných stop minulého vývoje. Že tento vývoj začínal na nejnižších úrovních a teprve postupně a v průběhu obrovsky rozměrných časových etap mohl dospívat např. ke vzniku a rozvoji života, je nesporné. Představa, že jakákoli etapa mohla vzniknout naráz, je prostě mylná; naproti tomu stejně mylná je představa, že už o všem bylo rozhodnuto na počátku v nějaké „první příčině“, z níž by se všechno rozvíjelo z původně „zavinuté“ podoby. Svět sám vznikl kontingentně (tj. mohl také nevzniknout nebo mohl vzniknout jinak), ale i jeho další vývoj probíhá do značné míry kontingentně, ovšem pouze v těch složkách, které představují novum. Každá událost, dokonce pak každý děj, který je pouze jakousi pseudoudálostí (tj. děním, které není vnitřně integrováno a nepředstavuje celek, nýbrž navenek se „chová“ jako něco integrovaného pouze díky setrvačnostem, viz dále), má také svou předmětnou a setrvačnou stránku, která zakládá jakési setrvačné relikty pominuvšího dění, na jejichž analýze lze s větší nebo menší pravděpodobností rekonstruovat to, co se „stalo“ v minulosti (nikoli ovšem to, co se „dělo“ v minulosti).
(Písek, 000506-1.)