Tato studie se věnuje srovnání Heideggerova pojmu „možnost“ z díla Bytí a čas s filosofickým pojetím Emanuela Rádla, který tvrdí, že to, co má být, je původcem toho, co jest. Zatímco Heidegger vyzdvihuje možnost nad skutečnost v ontologickém smyslu, Rádl chápe poslední pravdu jako výzvu a mravní povinnost, která určuje lidské jednání ve světě. Text se zaměřuje na interpretaci aristotelského pojmu dynamis a ukazuje, že Rádlovo pojetí obsahuje specifický dynamický prvek, jenž se liší od tradičního řeckého chápání příčiny. Podle autora se Rádlovi podařilo vystihnout hlubší smysl možnosti lépe než Heideggerovi, protože ji nevidí pouze jako potenciální bytí, ale jako aktivní nárok kladený na člověka. Srovnání obou myslitelů tak otevírá otázku o vztahu mezi pravdou, skutečností a etikou, přičemž zdůrazňuje, že mravní imperativ může být primárním zdrojem reality a lidské orientace v dějinách i v přítomnosti.