Text přináší kritiku okazionalismu a zaměřuje se na ontologickou povahu stvořených věcí a jejich autonomii vůči Stvořiteli. Autor argumentuje, že okazionalisté chybovali v předpokladu, že pouze lidská mysl vyžaduje zvláštní zacházení a disponuje subjektní setrvalostí. Místo toho je nutné uznat subjektivní setrvačnost u všech úrovní bytí, včetně těch nižších. Tato setrvačnost není jen fyzikálním popisem hromad (agregátů), ale vyjadřuje vnitřní integritu a samostatnost stvořeného od momentu jeho vzniku. Z teologického hlediska je autonomie stvoření nezbytná pro zachování rozdílu mezi Bohem a světem; pokud by Bůh musel neustále ustavovat každý moment každého procesu, stvoření by s ním fakticky splývalo. Autor zdůrazňuje, že výsledkem Božího tvůrčího aktu je subjekt, který trvá vlastní aktivitou. Tím se creatum stává skutečným výsledkem, nikoli pouhou součástí božského aktu. Tato perspektiva vyžaduje přehodnocení vztahu mezi setrvačností, subjektivitou a ontickými podmínkami reality v rámci filosofie i teologie.
[Kritika okazionalismu]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 6. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Kritika okazionalismu]
Okazionalisté byli v jedné věci trestuhodně nedůslední, když předpokládali, že lidská mysl je jedinou stvořenou „věcí“ ve světě, ve které se všechno děje jen tak, že Bůh vykonává lidská rozhodnutí. Tak, jako musíme u každé individuální lidské mysli předpokládat jakousi subjektní setrvalost, která nepotřebuje, aby ani ji (mysl), ani její (aktivní, tedy myslící) subjekt Bůh neustále obnovoval, ale která trvá – od toho momentu, kdy byla stvořena – svou vlastní aktivitou, musíme něco obdobného předpokládat u všech subjektů, tedy i u subjektů nižších a nejnižších úrovní. A nejen to setrvačnost, jak jí tradičně bylo rozuměno, ani nepředpokládá, že jde o kontinuální trvání (včetně kontinuální změny) subjektního, tj. vnitřně integrovaného charakteru, nýbrž tradičně bávala popisována bez jakéhokoli poukazu k nějakým subjektům (dnes ovšem víme, že to byla chyba, ale o to teď nejde). Setrvačnost vykazují i hromady (agregáty) „věcí“ – a původně právě ty. Newtonovská fyzika se zabývala výhradně setrvačnostmi hromad. V chápání filosofickém (a theologickém) jsou tedy závažné důvody, proč se zabývat otázkou povahy setrvačností a jejich ,ontickými předpoklady (podmínkami). Zejména theologové, kteří by setrvačnosti relativizovali nebo jen nebrali vážně, by se dopouštěli snižování závažnosti na jedné straně božího stvořitelství, na druhé straně skutečnosti opravdového stvoření, tj. stvořených věcí jako opravdu skutečných. Bůh, který by musel každý moment každého jednotlivého procesu stvořitelsky ustavovat nově, by vlastně se svým stvořením splýval. Oddělenost stvoření od Stvořitele je založena právě v tom, že stvořená skutečnost je nějak (zajisté jen relativně, ale bezpochyby skutečně) samostatná, a to od chvíle, kdy byla jednou stvořena. Jinak řečeno: creatum je výsledkem, rezultátem aktu stvoření, nezůstává jeho součástí ani složkou. V jedné věci ovšem je třeba provést opravu: zatímco rezultátem lidské tvorby je skutečnost předmětná, rezultátem boží tvorby je subjekt – a teprve potom to, co prostřednictvím subjektů Stvořitel podniká, činí, dělá.
(Praha, 000610-1.)