Tento text se zabývá problematikou porozumění smyslu textu, který nelze chápat jako pouhý soubor znaků, ale jako výzvu k spoluuskutečňování. Autor argumentuje, že proniknutí k významu vyžaduje přehodnocení role času, zejména budoucnosti. Smysl není objektivním faktem, který by bylo možné zachytit vnějšími prostředky nebo technickými nosiči; má nepředmětný charakter a projevuje se jako apel na adresáta. Pokud odmítneme uznat objektivní povahu této výzvy, hrozí naprostá subjektivizace smyslu. V takovém případě by se porozumění redukovalo na pouhou psychickou aktivitu subjektu a smysl by nebyl odhalován či poznáván, nýbrž dodatečně a svévolně přisuzován něčemu, co samo o sobě žádný význam nemá. Úvaha tak zdůrazňuje nezastupitelnou roli aktivního vztahu mezi subjektem a textem v procesu konstituování smyslu jakožto události přesahující pouhou fakticitu.